CHYBY JSOU SOUČÁSTÍ KAŽDÉ ŽIVOTNÍ CESTY.

Včera před spaním jsme si s mým partnerem pustili jednu lekci z kurzu partnerství. Najednou jsem cítila smutek. Denisa hezky mluvila o polaritě a rozdílech mužského a ženského principu a uváděla hezké příklady, které i Luboše zaujaly. Já však cítila smutek. Luboš mě vyzval, zda chci o tom mluvit, což oceňuji (tu odvahu :-)).

Měla jsem však dojem, že jsem na vlně oběti s tendencí k obvinování, a že toto ani mě ani Lubošovi k ničemu neprospěje. Vybavily se mi totiž situace z minulosti, kdy jsem oprávněně cítila emoce jako například vztek, ale neuměla nebo nemohla ho tehdy vyjádřit. Například jednou jsme vstupovali do nějaké pro nás neznámé restaurace, něco nečekaného (už si nepamatuji, co), nás překvapilo a v Lubošovi očividně aktivovalo úlek a strach. Na tom by nebylo nic divného. Jenže on udělal nevědomě spontánní pohyb, kterým mě popostrčil před sebe, což pro mě vyjadřovalo, že je ochoten mě obětovat místo, aby byl připraven mě odvážně chránit.

Tehdy jsem nedokázala svůj vztek správně vyjádřit, pocítila vnitřní zmatek a zůstalo to ve mně. Dnes si uvědomuji, jak dobře mě moje pocity a emoce informovaly. Problém byl v tom, že mě nikdo nenaučil, jak s nimi zacházet, jak je přijmout, jak je vyjádřit, jak je pochopit. A právě tento vnitřní zmatek byl účasten na celém procesu. Jinak bych pocit vyjádřila, a pokud bych ho vyjádřila ze srdce, o to lépe. Energii bych tím nechala protéci a dovolila bych, abychom si vše mezi sebou a v sobě vyjasnili, a tím to také pustili. Ale nestalo se. A jak je vidět, nebylo to jenom o Lubošovi. 

Sledováním kurzu o vztazích se vzpomínka otevřela. Nechávám vybavenou situaci a další jí podobné na sebe působit. Dovoluji si cítit a vyjádřit svůj smutek. Zároveň si uvědomuji svůj podíl na celé situaci a otevírám své srdce. Sdílím svou zkušenost, sdílím svůj smutek, ale už nejsem v roli oběti. Mluvím a energie se dává do pohybu … až k větě: „…. a nebylo přitom vše tak bolestivé. Zažili jsme spolu i hodně hezkého. ….“

Přesto však ve mně tato bolestivá vzpomínka zůstala uložená a vázala na sebe určitou blokující energii. A to i přesto, že jsme spolu s Lubošem zažili mnoho hezkého, kdy se naopak zachoval jako muž ochránce. Nebo i přes to, že by jiní lidé mohli vyprávět, jak cítili bolest, aroganci a nepřijetí zase z mé strany. …

Uvědomuji si, že chyby jsou součástí každé životní cesty. A že je potřeba odvahy je uvidět a mít se sebou a s druhými soucit. Je také důležité umět se místo kritiky ocenit za rozšířené vědomí a odvahu, díky kterým jsme schopni vidět svoji minulost jasněji a z nového paradigmatu a následně to/si (od)pustit.

Ano, něco jsem ten večer pustila. Věřím, že jsme (od)pustili oba. A cítím vděčnost, že jsme si v životě nedělali horší věci :-)).TEN VEČER JSME OBA VYČISTILI SVOJI ŘEKU 🙂