CO ŽIJE V SRDCI, NEUMÍRÁ.

Dívám se z okna ven a vidím, jak tam obě stojí, jedno staré a druhé nové. To staré odchází z mého života a já cítím smutek doprovázející loučení.

„Vždyť je to jenom auto“, říkám si a přesto se v mým očích objevují slzy. Dovoluji si to. Vím, jak je důležité nechat s vděčností odejít to staré, abychom mohli vytvořit zdravý prostor pro to nové. A platí to jak pro vztahy, tak pro věci, jak pro určité období, tak pro různé životní etapy.

Příliš často bereme mnohé dary, které nám život přináší, jako samozřejmost a rychle utíkáme k dalšímu, k novému, k neokoukanému, k mladšímu, …

Dívám se s vděčností na své staré auto a děkuji mu za veškeré dary, které s ním přišly do mého života. Sloužilo mi několik let velmi dobře. Děkuji. Kvality jako je pocit bezpečí a to, že se na toto auto mohu spolehnout. Pocit další svobody, že se mohu kdykoli potřebuji, přesunout na jiné místo, ať už v rámci pracovní činnosti nebo na cestě za blízkými lidmi včetně rodičů a našich vnoučat.

Cítím se velmi obohacena těmito kvalitami a děkuji. Před každou cestou i po ní jsem byla zvyklá přejet láskyplně pohledem či rukou a děkovala za to, jak mi dobře slouží. A dnes je to poslední den. Loučíme se. Ještě chvíli bude sloužit někomu jinému a věřím, že dobře. Má krásně zelenou barvu, barvu srdce.

Jsem velmi překvapena svým pocitem vděčnosti. Cítím, že tu nejde jen o auto. Jde tu o život s jeho dary, které nám každý den přináší. Jde o to, abychom se je naučili vidět a ocenit a nebrat to jako samozřejmost jen proto, že je to „jen“ auto. Umění dokončit, ocenit, přijmout v srdci a zároveň pustit.

Jsou oblasti, ve kterých to jde celkem lehce a proces trvá krátce. A jsou oblasti, jako vztahy a ztráta blízkého člověka, které jsou pro nás těžší a vyžadují další čas pro integraci. Stále je to ale o umění dokončovat. Uvědomit si a přijmout ve svém srdci dary, které lidé, situace i věci do našeho života vnesly a ostatní s vděčností pustit.

Co žije v srdci, neumírá. I když to odchází a my si dáme svolení to pustit. Pak se můžeme takto obohaceni otevřít nové cestě, nové budoucnosti – s láskou v srdci. Děkuji. Miluji život :-).

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

Uvědomuji si radost, která chce přirozeně vstoupit a vyplnit prostor, který mi pomohl vytvořit zdravě uchopený smutek. Teprve nyní se dokážu opravdově radovat z nové kvality v podobě nového auta. Přišlo ke mně tak nečekaně a zároveň jako by čekalo, až k tomu novému setkání dozraju. Říkám si/mu: „Vítej“. 🙂

Uvědomuji si, že otevřené srdce se netýká jen lidí a vztahů. Týká se celého života.

Děkuji :-)))

_ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _ _

JAK SOUVISÍ TOTO TÉMA S COVIDE?

Čtu si svoje sdílení o loučení, dokončování a smutku a přichází mi na mysl ještě jedna souvislost ze současné celosvětové situace.

Jako lidstvo v současnosti procházíme také procesem ukončování, loučení a zármutku. Končí něco starého a končí to globálně na celém světě. Procházíme velkou transformační fází. Něco starého končí a nevíme, jak bude vypadat to nové. Situace v nás otevírá různé strachy, nejistoty, emoce i beznaděj.

Mnozí terapeutičtí odborníci mluví o pěti etapách zármutku při ztrátě blízkého člověka nebo něčeho hodnotného. První reakcí je popření, že k něčemu takovému došlo. Vzpomínám si, jak jsme na začátku mnozí reagovali ve smyslu: „To nic není. Je to jako chřipka. To přejde a bude zase dobře“ ap.

Druhou fází je hněv. Bouříme se, nadáváme, vyléváme své emoce na druhé, abychom si ulevili nebo hledáme jiný hromosvod. Objevuje se více domácího násilí. Zkrátka klademe odpor a bojujeme proti ztrátě.

Třetí fází je deprese. Cítíme se pod jakýmsi vnitřním tlakem. Deprese je pohyb v duši, který nás vyřadí z provozu. Snaží se nás chránit před nějakou extrémní vnější či vnitřní nestabilitou.

Teprve ve čtvrté fázi si začínáme představovat nový svět, nový scénář, který může v budoucnosti nastat. A následuje fáze přijetí a vykročení do nového. Důležité je si uvědomit hodnotu své ztráty, ať už se týká práce, toho, že nemohu jít do své oblíbené restaurace, nemohu realizovat naplánovanou dovolenou nebo obejmout přátele v jiném okresu.

Právě to, že si přiznáme, co nám chybí a dovolíme si prožít pocity, které u toho cítíme, nám pomůže projít do další fáze. Pomůže nám to dostat se opět do své síly.

Smutek nás vede do našeho nitra, abychom mohli těmito etapami projít. Smutek nás vede do samoty, kde se můžeme spojit se sebou, s vnitřní moudrostí a následně s celkem. Je to právě smutek, který nám pomáhá projít tímto přerodem a otevřít se nové budoucnosti.

Právě teď naši budoucnost tvoříme. Každý za sebe i v zájmu celku. Tvoříme ji svým osobním postojem k situaci. Někdo ji tvoří vědomě, jiný nevědomě.

Vše souvisí se vším, Covid je součástí tohoto procesu. Je to právě on, kdo nás vede ke zpomalení, k vzájemnému oddělení a spočinutí ve vnitřní samotě. Je to právě současná covidová situace, která nám nemilosrdně nastavuje zrcadlo, každému osobně i celé společnosti.

Mnozí lidé jsou zmateni a nechápou, co se děje. Doufají, že už to brzy skončí a vrátíme se do starých kolejí. Nevrátíme. Tvoříme novou, a pokud to správně uchopíme, tak krásnější budoucnost s vědomějšími lidmi. Některé duše se rozhodnou odejít, aby si odpočinuly.

A někteří lidé budou potřebovat zkušeného průvodce, aby je tímto transformačním procesem provedl zdravě a přirozeně do nového vědomí a do nové budoucnosti.

Věřím, že to jako lidstvo zvládneme, jako jsme již zvládli mnohé předtím.