JAK BÝT PRAVDIVÁ A PŘIROZENÁ?

Z mého života.

V rozhovoru s Lubošem mi přišla myšlenka: „Věříme kdejaké kravině, co kdo řekne, protože jsme nerozvinuli zdravé kritické myšlení. A v dnešní době se šíří extra velké bludy.

Ale ten princip tu byl i dříve. Příkladem je školství. Například dějiny nám vykládali mnohdy zkresleně, jak se to hodilo vládnoucí skupině. A my to vyprávěli dál, tuto převzatou pravdu a věřili tomu.

Jsme zvyklí přebírat „pravdy“ druhých, rodičů počínaje, a ty buď přijmeme a žijeme s nimi dál nebo proti nim rebelujeme.

Problém je, že dnes už nikdo neví, co je vlastně správně, co je pravda a co ne. Způsob „mělo by se …“ a „nemělo by se …“ už neplatí (= vnější autorita) a smysl pro hlubší pravdu jsme si ještě plně nevytvořili. Nedozráli jsme k němu.

A tak se mnozí cítí ztraceni, ohroženi, zmatení, bezmocní, malí, pod tlakem okolností … Nejen, že neví, podle jakých pravidel a hodnost mají žít, ale mnozí neví tím pádem, proti čemu rebelovat :-).

Nic není dané. Připomíná to chaos. A málo kdo si uvědomuje starou moudrost, že „z chaosu se rodí hvězdy“.

Co se chce skrze tebe zrodit? Ponoř se hlouběji a polož si znovu tuto otázku. Co se chce v současnosti skrze tebe zrodit?

Je to, jako když se v moři valí veliká vlna. Buďto tě smete a při opakování zničí nebo do ní skočíš a propluješ jí.

To ale vyžaduje dvě věci. Zaprvé vědět, že je to možné a účinné a zadruhé najít odvahu a ponořit se do té vlny. A včas.

Další téma, které do mého vědomí vstoupilo, je téma autenticity a přirozenosti. Co to vůbec je?

Tak přirozenost, jak samo slovo napovídá, vychází z propojení s přírodou ve mně i vně a s jednáním, které je v souladu s jejími principy.

Autenticita vychází z přítomného okamžiku tady a teď. Bytí v přítomnosti narušují stínové obsahy v podvědomí, zastaralé vzorce, strachy a obavy cítit.

Proto z přítomnosti utíkáme do minulosti či budoucnosti, do zážitků a k omamným látkám. Nedokážeme s sebou vydržet tady a teď. Odmítáme to, co cítíme, co se v nás a v našem životě odehrává.

To neznamená, že se nemohu někdy ponořit do minulosti a odnést si z ní cenný dar, zkušenost nebo změnit úhel pohledu na to, co mi přinášela do života.

Stejně tak je v pořádku, se čas od času otevřít budoucnosti a vnímat, kam mě budoucnost a její potenciál volá. Začít ji spoluvytvářet, uvědomovat si, co chci tvořit, zažít, rozvíjet.

Jenže to je zcela něco jiného, než když do minulosti či budoucnosti utíkáme, protože neuneseme přítomnost.

Čím více si uděláme v sobě pořádek, duševní očistu, tím přirozenější bude pro nás stav v přítomnosti v propojení s tělem a se svými pocity. Tím více můžeme být autentičtí.

Autenticita, podle mě, není to, že se nechám vláčet reaktivní zanesenou myslí a nezpracovanými emocemi, kterých se pravidelně zbavuji, abych si ulevila od nevědomého vnitřního tlaku. A ještě s přesvědčením, že za to může ten druhý a já mám na to přece právo „být sama sebou“.

Samozřejmě můžeme být i takoví a tím se stát životní lekcí pro druhé lidi. To ale nic nemění na tom, že je to úroveň dítěte v nás.

Dětská úroveň vědomí je v dětství v pořádku, ale v dospělosti život velmi komplikuje.

Pro život ve větší vnitřní síle a ve schopnosti se radovat, je potřeba dospět nejen fyzicky a sexuálně, ale i mentálně, emocionálně, sociálně a duševně.

A k tomu nás současná globální situace a její velké změny přímo tlačí.

Čím více odporu budeme klást, čím více budeme podléhat bezmocnosti a roli oběti, čím více budeme odmítat vnitřní změnu v sobě, tím více nás bude život bolet.

A není to o tom, že „vše je, jak má být“, „asi to tak má být“, „mám blbý pocit, tak to či ono neudělám“. Je potřeba se naučit rozlišit pocit strachu a stav pohodlnosti a hledání výmluv od hlubokého pocitu, který nás vede.

A jak je to s tím „asi to tak má být“? Často povrchní sdělení. Samozřejmě, že je vše, jak má být. Odpovídá to totiž úrovni našeho vědomí i úrovní kolektivního vědomí.

Ale zároveň nás každá životní výzva, náročná situace nebo jakékoli volání života zve k tomu, abychom se rozvíjeli dál na novou úroveň vědomí. A na té úrovni vědomí to opět bude „tak, jak to má být“ než se zase posuneme dál.

Vše v životě roste, rozvíjí se, probíhá v cyklech a je plné změn. Když si pravidelně dovolíme se zastavit, tak se můžeme naučit vnímat krásu tohoto pohybu. Ten pohyb života ucítíš i ve chvílích zimního „zastavení“. Probíhá pod povrchem.

V aktivních fázích života se často jen někam ženeme ve smyslu až ….., pak …. nebo před něčím utíkáme.

Občas se setkám při práci s lidmi s větou: „Já už bych chtěl/a, abych se taky měl/a dobře.“ „Aby mi to už něco přinášelo.“ Apod. A co pro to děláš? Konání a bytí patří totiž k sobě.

Pojďme už přestat psát „Ježíškovi“: „Přeji si …., chci ….. “ a čekat, až to přijde, až nám to nadělí.

Pojďme (sebe) vědomě tvořit kvalitu svého života a prožívání. Pojďme se naučit přijmout nejen sebe, ale i život a svou životní cestu. Ono to totiž spolu souvisí.

A říkám „být spolutvůrcem“, protože existuje něco většího, co nás přesahuje a čeho jsme zárověň důležitou součástí (každý z nás).

A na té TVORBĚ se můžeme podílet. Řekla bych dokonce, že proto jsme sem do života přišli.

Čekání na to, až to bude lepší, až to někdo za nás zařídí, až si to vymodlíme nebo vynutíme, nepomáhá. Oslabuje nás to a naše strachy se pak zvětšují. A jít tvrdě a odhodlaně za svým zase vysiluje, někdy až k vyhoření. Obojí nás udržuje v dětském vědomí.

Někdy se mi ukazuje obraz, ve kterém běhají současní lidé, někteří bezmocní v nevědomém postoji oběti, jiní motivovaní po seminářích, kde se dozvěděli, na co vše mají právo.

A tito lidé v běhají, život se jim zrychluje, setkávají se navzájem a snaží se od druhých dostat to, co si přejí, na co mají právo, co by měl ten druhý pochopit, poskytnout …

Mnozí jsme vybaveni a vyškolení nejrůznějšími technikami a emočními návyky, jak z druhých dostat to, co chceme my – v práci, ve vztazích, v rodině …

Davy „hladových“, vyškolených, jednajících z pozice nedostatku.

Někdy humorný obraz, někdy smutný. Jak říká Radkin Honzák (moudrý psychiatr plný humoru): „Všichni chtějí Vaše štěstí. Nenechte si ho vzít“ :-).

Přitom by stačilo tak málo, a to přepnout do módu vzájemného obdarovávání. Ale to bude, podle mě, ještě nějakou dobu trvat.

Pak se změní vnitřní nastavení z „Co kde můžu dostat, získat, vybojovat, ukrást, vynutit si, …?“ na „Co je mým darem, kterým můžu obdarovat?“ „Kde? Koho? A v jaké situaci?

Protože i s dobrem se dá zacházet ve smyslu „páchání dobra“ bez ohledu, zda ten druhý má zájem, zda právě toto potřebuje nebo zda si tím nechci potvrzovat svoji vlastní nevyživenou hodnotu.

A ještě k tématu autenticita. Někdy hodíme na druhé kdejaký vnitřní emoční odpad, jindy našlapujeme opatrně, abychom …, aby si nemyslel …. Přitom stačí jednat přirozeně a laskavě :-).

Nedávno jsem byla součástí rozhovoru, když jsem řekla na nabídku „ne“, protože jsem byla po dlouhé cestě řízení auta unavená. A jedna účastnice rozhovoru se snažila situaci zachránit slovy, že „pozítří na cestě zpět“. Asi chtěla dotyčnou uklidnit a odvést pozornost na jindy, i když to nebyla pravda.

A tohle děláme s těmi nejbližšími – děti, rodiče, partneři, blízcí kamarádi. Přibarvujeme situaci, aby … Proč vlastně? Čeho se bojíme? Konfliktu? Odmítnutí? Vlastního pocitu nedostatečnosti? Co si bude druhý myslet?

Zůstala jsem autentická a řekla jen laskavě a jasně: „Jsem po dlouhé cestě unavená. Potřebuji si odpočinout.“ Pár minut dotyčná cítila zklamání, což je přirozené, a pak to přijala. A díky tomu je v našem vztahu čisto.

Tak jednoduché to může být. Ale nejdříve je potřeba si vyčistit v sobě i ta zákoutí, která běžně nevidíme.

Na závěr dodávám, že jsem téměř vším, o čem zde píšu, sama v životě také prošla :-). I já jsem na cestě. Už jsem toho ušla hodně. Žiju naplno a miluji život.

Všechna moje uvědomění mně přinášela více a více uvolnění a vnitřní svobodu. Život ve větší radosti a lehkosti.

A tuto zkušenost předávám i dalším ženám na svých seminářích.

S láskou a vděčností Jarmila.