JAK JSEM VYUŽILA VELKOU ŽIVOTNÍ PŘÍLEŽITOST A SPLNILA SI SEN.

Zázraky se v životě dějí. Krásným příkladem je i následující příběh z mého života.

Už jako malá holka jsem měla sen. Některé holčičky chtějí být princeznou nebo zpěvačkou, kluci zase kosmonautem a já chtěla být učitelkou.

Po gymnáziu jsem šla studovat na vysokou technickou školu ČVUT v Praze. Vybrala jsem si stavební fakultu obor geodézie a měla představu, že si k tomu přidám pedagogické studium a po škole půjdu učit.

Jenže jsem se zamilovala, vdala a ještě při studiu porodila dceru. Vysokou školu jsem sice při dítěti dokončila, ale na pedagogické studium už nebyl prostor.

Po vysoké škole jsem nastoupila jako samostatná geodetka do stavebního podniku a několik let strávila po stavbách a na projekci. Mezi tím jsem porodila druhou dceru.

Práce mě velmi bavila a nelitovala jsem, že se má životní cesta stočila jiným směrem, než jsem si původně představovala.

Život šel dál se všemi jeho radostmi, zkouškami a výzvami a jednoho dne jsme se rozhodli pro emigraci.

Emigrace byla obrovskou vnitřní transformací. Vše se mi tím začalo hroutit, včetně partnerského vztahu. Jako když vytrhnete rostlinu z rodné půdy i s kořeny a pokud nezakoření jinde, zahyne.

Zpětně jsem říkala, že mě vedla duše. Jako by mi říkala: „Vezmu ti vše, co sis vybudovala. Úplně vše. Vlast, původní rodinu a přátele, vzdělání a titul, dobrou práci a postavení ve společnosti, dům, auto a další materiální věci….. , abys poznala, kdo jsi skutečně.“

Jedno z nejtěžších období mého života a zároveň jedno z nejdůležitějších. Dnes se tomu říká „budíček“.

V roce 1992 jsme se vrátili do demokratického Československa a začala nová etapa našeho života. Vše původní jsem nechala za sebou a začala tvořit nový život. S novým vnitřním nastavením.

Znovu se probudil můj sen z dětství. Chtěla jsem učit matematiku a němčinu.

Na školách i na ministerstvu školství mi řekli, že TO NEJDE. Buď dva roky pedagogického minima a učit na stavebních školách matiku a odborné předměty nebo dalších pět let pedagogické fakulty.

Kdykoli mi v životě někdo řekl: „TO NEJDE“, něco se ve mně vzbouřilo a aktivovala se ve mně síla pro uskutečnění záměru. Nevěděla jsem sice jak, ale stále jsem živila představu, že jednou učit budu i bez další vysoké školy.

Život šel dál a jednoho dne se můj manžel bavil s jednou rodačkou našeho města, která učila na místní obchodní akademii. Slovo dalo slovo a ukázalo se, že škola hledá nutně matikáře, protože učitelka měla vážný úraz.

Nemohli najít učitele matiky, protože kdo by opustil svoje místo kvůli 2-3 měsícům učení.

Můj manžel dotyčné učitelce řekl: „Moje žena je dobrá v matematice a učila by ráda.“ Věci se daly do pohybu.

Život mi začal otevírat cestu pro uskutečnění mého snu. Najednou nikdo neřešil, že nemám pedagogické vzdělání.

Měla jsem vysokou školu, kde je matematiky hodně, učit jsem chtěla, podle mého manžela jsem byla v učení druhých dobrá a škola nutně někoho potřebovala. To stačilo.

S velikou šancí však přišla také veliká výzva. Od ukončení vysoké školy uplynulo skoro 15 let, potřebovala jsem si matematiku trochu osvěžit. Již příští týden jsem měla nastoupit na školu ve všech čtyřech ročnících střední školy.

Uff. „Neberu si moc velké sousto?“ „Zvládnu to?“, ozýval se můj vnitřní hlas. Zároveň jsem si uvědomovala, že když mám velký sen, tak se velká životní šance neodmítá. Musím se za sebe a za svůj sen postavit. Zradila bych nejen svůj sen, zradila bych i sama sebe.

Příležitosti, která přišla tak znenadání, jsem řekla ANO. Hned jsem se pustila do přípravy. Času nebylo nezbyt. Měla jsem na to tři pracovní dny a víkend.

Projet celou středoškolskou matiku, udělat si pedagogickou přípravu alespoň na první dny, dohodnutí podmínek na škole, získat pár tipů od zkušených učitelů …

Zašla jsem i za ředitelkou místního gymnázia, vysvětlila svou situaci a požádala o náslechy při hodině některého z jejich kantorů. Nabídla mi svoje vlastní hodiny a tak jsem získala náslechy, které bývají součástí pedagogického studia.

Život mě podporoval ve všech mých krocích. Přesto to nebylo jednoduché. Měla jsem však silný motiv. Plnila jsem si svůj velký sen.

Pro opakování celé středoškolské matematiky jsem věnovala celý víkend ve dne v noci a téměř nespala.

V pondělí ráno jsem nastoupila do své první třídy. V pondělí ráno začal nový příběh mého života.

Měla jsem trému? Ano, měla. Měla jsem i radost. Toto pondělí zůstane navždy důkazem toho, že zázraky se dějí.

Původní tři měsíce se kvůli zdravotním komplikacím nemocné učitelky protáhly na celý rok. Během té doby jsem si na škole udělala dobré jméno a zůstala tam ještě pár let. Začala jsem učit kromě matematiky také konverzace němčiny 🙂

Po pár letech jsem přešla na další střední školu, soukromou, kde potřebovali učitelku německých konverzací. Vzhledem ke svým letitým pedagogickým zkušenostem a vysokoškolskému vzdělání jsem si mohla říci i o slušný plat.

Ani tady jsem však nezůstala napořád. Rozhodla jsem se, že budu učit němčinu soukromě doma. Opět jsem rozšiřovala svou zónu komfortu a pociťovala strach: „Kde získám žáky?“, „Zvládnu to?“, „Kde začít?“ Apod.

Ale život mě krásně vedl. Šla jsem na úřad a požádala jsem o živnostenský list. Tím jsem udělala první krok :-). A pak další. A další. A další.

Na dobu svých pedagogických zkušeností vzpomínám moc ráda. A moc ráda vzpomínám na své žáky. Do výuky jsem přinášela nové prvky, kterými jsem hodiny obohacovala. Tvořila jsem.

Cítím velikou vděčnost a důvěru k životu. Kdybych tehdy hledala jen to pohodlné, jednoduché a beze strachu, nikdy bych si svůj velký sen nesplnila. Přijala jsem výzvu, i když nebyla jednoduchá.

Následovala jsem sen své duše. Následovala jsem život a jeho vedení.

Jarmila (z mého života)