KDO JSEM? STRUČNÝ VÝVOJ NA CESTĚ ŽIVOTEM.

Jako dušička s určitou výbavou pro život se zrodíme na tuto krásnou zemi, abychom mohli posunout svou úroveň vědomí na další úroveň a naplnit své poslání. Jsme ztělesněním zázraku zrození a ve své jedinečnosti i výrazem pestrosti života. Opouštíme bezpečný prostor matčina lůna a s prvním nádechem začíná naše životní cesta. Na svět jsme se dostali díky svým rodičům, skrze tělo matky.  Dostali jsme od nich velký dar a to je život. Ještě s ním ale nedokážeme samostatně zacházet.

První roky jsme existenčně závislí na rodičích nebo pěstounech, našimi základními potřebami pro přežití jsou výživa, citová výživa, ochrana a bezpečí. Ty jsou více či méně naplňované podle úrovně vědomí pečujících osob. Kromě toho nám ti nejbližší (rodiče), ale i společnost ukazují nejen tím, co říkají, radí a vysvětlují, nýbrž hlavně svým příkladem a chováním, jak to v životě vypadá, jak to „chodí“, co se vyplácí a co nikoli, ať už v pracovní oblasti, vztahové či dalších.

A my se učíme, připravujeme se na život, vytváříme si o něm i o sobě a svém fungování představy a vytváříme vnitřní vzorce a přísahy, které v dospělosti podstatným způsobem ovlivňují naše volby a kvalitu života (většinou nevědomě).

Velmi často během prvních let života ztrácíme spojení se svoji duší, tedy se svojí přirozenou podstatou a tím i s vlastní vnitřní moudrostí. Stáváme se závislí na vnějších autoritách a „naše pravda“ bývá převzatá a naučená.

Přichází další důležité vývojové stádium, období dospívání, tzv. puberta, kdy je na čase opustit „emoční dělohu“ rodiny, abychom se mohli postavit na vlastní nohy, mohli posílit svoji jedinečnou osobnost a naplnit svoje životní úkoly a poslání. To že dospíváme sexuálně, a že jsme schopni plodit děti, pro kvalitní a naplněný život nestačí. Je potřeba převzít odpovědnost za své další životní kroky.

Potřebujeme žít svoji vlastní pravdu a směřovat k vyšší pravdě. K tomu je nutné se emocionálně oddělit od svých rodičů a nastoupit cestu nacházení vlastní pravdy, včetně ochoty dělat chyby a učit se z nich. Toto období separace doprovází pocity nejistoty, určité naivity, zvýšené kritičnosti, rebelství a vzdoru. Je to pochopitelné. Mladá generace vždy rozšiřuje dosavadní rodinnou i společenskou komfortní zónu a přináší nové postřehy a impulzy.

To, co mladý člověk v této fázi potřebuje, je dospělá osoba, která v něho věří, naslouchá a poskytuje podporu. Pokud jako rodiče nemáme emocionálně vlastní fázi oddělování od rodičů v sobě ukončenou, je pro nás chování puberťáka náročné a nemůžeme poskytnout náležitou podporu. Přesně totiž ví, kde máme citlivé místo, aby ho aktivoval. Místo nadhledu a podpory pak vstupují do hry naše pocity viny a rodičovské nedostatečnosti a nejsme schopni pochopit, že chování puberťáka je výrazem jeho vlastní nejistoty a malého sebevědomí.

Mnozí rodiče své dospívající děti „pustit“ nechtějí, stále jim radí a chtějí je zachraňovat, čímž je ještě více oslabují. Stává se to tehdy, kdy si rodiče neví rady se svým vlastním životem, a tak ho žijí skrze životy dětí – matky tím, že se jim obětují a stále zachraňují a otcové tím, že si skrze děti chtějí realizovat svoje nesplněné sny a představy. Někdy se naopak nechtějí pustit děti, visí na rodičích, stále si je idealizují a svoji vlastní hodnotu nevidí.

Pustit se mohu tam, kde nějaké spojení bylo. Pokud toto spojení (s matkou) bylo nějak v raném stádiu dětství narušeno, snaží se dospívající jedinec dokončit spojování ve fázi, kdy ho život již volá k odpojení. 

Pokud nemáme dokončené předcházející životní etapy, komplikují se tím i ty následující, které by jinak proběhly v pohodě. Je-li člověk ve spojení se svojí přirozenou podstatou (duší), zvládá těžkosti života lehčeji a nachází přirozeně řešení, vnímá vnitřní vedení, popřípadě nachází podpůrnou pomoc.

Ztratím-li sám sebe, vzniká vnitřní zmatek, nejasná mysl vytváří mylné úsudky a dlouhodobě oslabující volby. Partner, který mě pak přitahuje, se stává zrcadlem, který na ztrátu mé síly nepřímo upozorňuje. Život se mě snaží opět dostat do mé síly a většího sebe-vědomí. Místo prozření a provedení prospěšných životních změn, především v sobě, začneme často bojovat (se sebou,s partnerem, s celým životem), klást odpor, obviňovat, hledat viníky, padat do oběti, a tím ještě více oslabovat sebe a své vztahy. 

Takový život vytváří velké vnitřní i vnější napětí. To, že jsme dosud nenašli ztracené spojení se svojí duší, nám nebrání žít sexuálně, tvořit partnerské vztahy a rodit děti. Jak jsem již zmínila, nedokončené předcházející etapy vývoje nám komplikují i ty následující.

Svým životním lekcím se nikdo nevyhne, ale jsem-li ve spojení se svou duší (se svou přirozenou podstatou), nachází moje osobnost pomocí intuice správné řešení v každé situaci. Krize jsou pak vnímány jako přechodové období, jako rozšiřování dosavadní zóny komfortu, jako znamení, že to dosavadní pro další cestu životem nestačí, a že je třeba přidat další kvality. Jsou jako výzva přijmout novou lekci. Jako šance, nikoli smůla v očích bezmocné oběti.

Co se týká partnerských vztahů, tak čím méně byly zvládnuty předchozí životní etapy, tím větší „hypotéku“ si neseme do dalšího vztahu. Jungovec A,Guggenbühl-Craig rozděluje vztahy do dvou základních kategorií: „partnerství směřující k prospěchu“ s příjemným průběhem bez konfrontace se stínem a „partnerství směřující k jednotě“, kde to bez práce na stínu nejde. V podstatě každý vztah je příležitostí, jak poznat sama sebe a dosáhnout duchovního růstu.

Ať se rozhodneme pro jakoukoli životní cestu, vstupujeme svojí dospělostí (ať už skutečnou nebo jenom fyzickou) do etapy, kdy posilujeme a rozvíjíme svoji osobnost a snažíme se v životě prosadit, přežít, rozmnožit formou skutečných dětí nebo „dětí“ ve formě různých projektů. Probouzí se kundalíni energie, naše síly dosahují vrcholu, realizace našich projektů se více či méně daří k větší či menší naší spokojenosti.

Do dětí i do své práce vkládáme sebe. Co tam vůbec vkládáme? Věřím že srdce. Vkládáme tam však i svoji úroveň vědomí. Jaká je ta naše úroveň vědomí? Kdo vůbec jsem? Odpovědi nacházíme po celý život a své vědomí rozšiřujeme.

Život jde dál a přichází věk kolem čtyřicítky. Toto životní období vnáší do našeho života náhlé změny. Objevuje se otázka „A to je všechno?“. Astrologicky vstupuje do hry výrazný vliv urana a sráží naše ego = osobnost „na kolena“. Život nás vede k větší pokoře, k odpuštění, do větší hloubky poznání a dostává větší spirituální rozměr. Vnější růst se zpomaluje, síly ubývají a duše nás začíná připravovat na cestu zpátky. 

Pokud jsme ve spojení se svoji přirozeností a máme dokončené předcházející etapy vývoje a pokud jsme odpustili a máme silné a zdravé kořeny, naše vlastní vnitřní vedení nás provede tímto přerodem na další úroveň vědomí a novou kvalitu života. 

Ti, co lpí na svém mládí, na svých pracně vybudovaných pozicích i na svých rigidních názorech, zažívají smutné období. Místo aby vnímali smysl svých životních lekcí a hodnotu svého naplněného života a svoji moudrost předávali druhým, už jenom se strachem a nejrůznějšími nemocemi stárnou a ztrácejí síly. Mnozí jsou přesvědčení, že to nejhezčí mají za sebou a nedokáží ocenit novou kvalitu života.

Místo moudrosti v tomto případě přichází dětinskost, rezignace, zahořklost, kritičnost a arogance.  Člověk, aby necítil pocity prohry, pocity viny, samotu a nedostatek sebehodnoty, tak se uchyluje k alkoholu, lékům, jídlu a jiným drogám nebo se stáhne do ústraní. Ženy mají výhodu, protože jim jejich prázdno mohou vyplnit vnoučata.

Přichází menopauza, období, které dává velkou šanci prosvítit poslední stíny ve svém nitru, dosáhnout celistvosti a rozvinout výjimečné schopnosti duše. Já tomu říkám „vnitřní čarodějka/mág se plně projeví“. Jedná se o velmi hodnotnou etapu života, která přináší člověku vnitřní klid a pocit vděčnosti za život se všemi jeho vrcholy i pády, a která může být velkým obohacením a inspirací pro mladší generaci. Bohužel tuto šanci velmi často utlumíme různými léky, hormonálními přípravky apod., a tak se připravíme o nádherné plody této životní etapy.

VYPLATÍ SE KLÁST SI OTÁZKU „KDO JSEM?“ A NACHÁZET NEUSTÁLE ODPOVĚDI. VYPLATÍ SE DOKONČIT NEDOKONČENÉ ETAPY V MINULOSTI, PROSVÍTIT SVÉ STÍNY A PUSTIT, CO CHCE ODEJÍT. VYPLATÍ SE TO V JAKÉMKOLI VĚKU, I KDYŽ UZNÁVÁM, ŽE ČÍM JE ČLOVĚK STARŠÍ, TÍM JE TĚŽŠÍ SI TO PŘIZNAT. V KAŽDÉ NOVÉ ETAPĚ POMÁHAJÍ PŘECHODOVÉ RITUÁLY. I ty jsou součástí mých seminářů pro ženy.