LASKAVÁ OTEVŘENOST

Příběh o změně paradigmatu a laskavé otevřenosti, který jsem zažila nedávno s moji desetiletou vnučkou Elinkou. 

Jsme na hřišti U kocoura, Vilímek si hraje s kamarády a já čekám na šlapadle a potom si sednu na trávu do stínu. Občas zkontroluji, kde je Vilímek a čekám na Elinku, až přijde ze školy. Najednou ji uvidím. Sedí na druhém konci hřiště na zídce směrem ke mně. Asi mě nevidí.

Zkouším mávat, ale nic. Objevují se mi myšlenky: „Taky by mohla přijít a alespoň pozdravit“. Je mi to líto, ale nechce se mi jít k ní jako první. Můj mentální příběh v hlavě se rozvíjí a je plný posuzování a zvažování, jak v této situaci zareagovat. Nechci jít a vyčítat ve stylu: „Taky jsi mohla přijít a alespoň pozdravit“ nebo „Tolik pro vás dělám a vy ani pozdravit neumíte“. Tohle není můj styl, i když se leckde stále ještě v rodičovském slovníku objevuje. Nechci být ani ta „hodná“, co to přejde jako by nic, jen aby byl hlavně klid.

Vzpomínám na slova dcery Evy vůči jednomu příbuznému: „Tohle si s nimi musíš vyřešit ty sám. Tak jim to řekni.“ Uvědomuji si, že ten první krok můžu udělat taky já, a tak se zvedám a jdu k Elince a ke skupince dalších dětí. Sedám si k ní, chvíli si povídáme a pak řeknu: „Mrzí mě, že jsi nepřišla  a neřekla alespoň ´ahoj´.“

Elinka trochu rozhořčeně: „Vždyť jsem vás tu  čtvrt hodiny všude hledala a nemohla najít. Myslela jsem si, že jste už odešli. Ty si taky sedneš tak, že nejsi vůbe vidět. A pak jsem mávala a ty nic.“

Aha, říkám si, úplně jinak, než v mých představách. „Promiň“, říkám, „neuvědomila jsem si to. Mrzí mě to, žes nás musela tak dlouho hledat.“ Cítím, jak jsme něco důležitého otevřeli, vyčistii a pustili. Celý zbývající čas na hřišti i u nás doma jsme si hezky užili v hezké atmosféře, autenticitě a důvěře. Děkuji.

V TÉTO SITUACI JSME NEDOVOLILI, ABY SE NAŠE „ŘEKA“ ZANESLA BAHNEM A TOXINY.