Moje velká vnitřní proměna.

Píše se rok 1982 – 1988. Snažím se skloubit roli ženy a partnerky, matky dvou malých dětí, zaměstnané ženy, hospodyně ve velkém bytě, „rodinné švadleny“ a také si urvat trochu času pro sebe. Umím si čas organizovat, a tak také zavařuji, šiji na kšeft čepice, používám látkové pleny, dál se vzdělávám … S partnerem se vášnivě milujeme, jezdíme na vodu a na hory, občas s ním jedu na jeho koncert. S dětmi trávíme čas na výletech, na dovolených nebo na zahradě. Jsme aktivní, milujeme se, máme šikovné a zdravé děti. Máme také svůj byt, což není v té době zcela běžné. V zaměstnání mě to baví a mám tam přátelské vztahy. Hezky se oblékám, i když v obchodech nic moc není, protože si šiji. I doma nosím pěkné domácí dlouhé šaty (někdy „naostro“ :-)) – chci se manželovi líbit. Můj manžel je také aktivní – učí, hraje po nocích v kapele, pracuje se svým tátou na velké zahradě a vyrábí do našeho bytu nábytek…

Celkem se mi daří skloubit všechny své role, ale za jakou cenu. Málo spím, jsem v pohybu a rozhodně nemám z čeho přibírat na váze. O ženské cykličnosti a její proměnlivosti se nikde nemluví ani nepíše. České ženy nosí těžké síťovky a běžně obětují své já a své potřeby. U mě se vnitřní přetlak uvolňuje jedenkrát za měsíc emocionálním výbuchem nebo pláčem. Uvolňuje se v tobě, kdy si ženská přirozenost žádá zpomalení, regeneraci sil, ponoření se do své hloubky a propojení se svojí hlubokou moudrostí, aby žena mohla provést zdravé změny a vykročit posílena do nového cyklu.

Z pohledu společnosti a okolí jsme vzdělaná, pohledná a úspěšná rodinka, přesto sním o jiném životě. Zajímám se o psychologii. Za čas si uvědomuji, že nestačí napětí uvolňovat, ale že potřebuji v mém životě provést také změny. Okolnosti i má duše mě/nás vede do emigrace.

Dochází k první velké transformaci, když nepočítám porody. Všechno se nám hroutí včetně zdraví. Cítím se jak stromek vytržený i s kořeny, aniž by mohl znovu zapouštět kořeny jinde. Svět se mění, záležitosti emigrantů se časově protahují. V této nejistotě se hroutí i náš partnerský vztah. Otevírají se ve mně nezpracovaná témata z dětství a do pohybu se dostávají „zakázané“ emoce. Jako matka prožívám pocity viny a nevím si s tím rady. Zažívám obrovský otřes půdy pod nohama a nechápu, že se hroutí to staré, aby uvolnilo cestu novému. Tomu, o čem jsem snila.

V noci mám sen – chystám se vyskočit z letadla (= to staré) do moře (= emoce a osvobození) s padákem (= moje zdroje) a obě své děti (= to velmi cenné) držím ve svém podpaží. Otáčím se ve snu na svého muže a pohledem: „Víc už nezvládnu, o sebe se musíš postarat sám.“ (= konečně stavím sebe na první místo). Cítím, že ho stále miluji. Bojím se a zároveň v sobě cítím tolik síly. Vím, že musím skočit. Jinudy cesta nevede. Probouzím se.

Po pár dnech se rozhoduji rozvést. Takhle dál už nechci a nemůžu. Přichází období přechodové fáze do nové úrovně vědomí. Moje mysl to však nechápe. Nemám k dispozici žádné knihy, žádné kurzy a semináře. Vedou mě instinkty a intuice – moje silné stránky. Díky za ně. Uvnitř sebe zažívám chaos a hodně pláču. Pouštím to staré a otevírám se novému. Ujasňuji si svoje nové hodnoty. Nevím, co přijde, ale věřím. Přes toto všechno se cítím něčím větším milovaná a vedená. To mi dává sílu tím vším projít bez léků a omamných látek. Ale bolí to.

V této době ještě nevím, že se s mým mužem k sobě vrátíme. On totiž nakonec ten krok k vnitřní změně udělal také. Začala nová etapa mého života i nová etapa našeho vztahu. Jsme jiná žena s jiným mužem ve stejných tělech. I snubní prstýnek jsem sundala. Symbolizoval to staré. A uvědomila jsem si, že si nemůžeme slibovat, že spolu zůstaneme do konce životě. Můžeme se spolu učit milovat a růst v lásce. A znovu a znovu zvát lásku do našeho života a do vzájemné vnitřní svobody. To ostatní je v rukách vyšší moci.

Emigrace byla jedním z nejdůležitějších rozhodnutí v mém životě. Umožnila mi rozhodující vnitřní transformaci. Jako by mi moje duše řekla:“Vezmu ti vše, co jsi jako osobnost ve svém životě vytvořila – peníze a finanční zajištění, domov, vlast, širší rodinu a přátele, pohodu tvých dětí, zdraví , postavení v práci a vysokoškolský titul. Přivedu tě do velké nejistoty a vytrhnu tě z toho starého i s kořeny. A teprve pak poznáš, kdo skutečně jsi.“.

To, co mi zbylo a co jsem měla k dispozici, abych mohla tímto přerodem projít, byla odvaha, víra a intuice. Byl to začátek mé opravdové cesty. Dospěla jsem. Uznala jsem všechny bolesti, omezení, ale i krásné okamžiky a cenné zkušenosti z toho minulého. Z celého procesu jsem vyšla více přirozená, více svá, více milující, více silná s posílenou intuicí. Byl to však jenom začátek nové cesty i nových výzev a životních lekcí. Někde v hloubce jsem však věděla, že když jsem zvládla tohle, tak zvládnu i to další. Pán bůh mě má rád :-)).

Teď už vím, že život může být krásný se všemi jeho vrcholy i pády. Jen je potřeba objevit dary, které každá zkušenost v sobě skrývá. Proměnit bolest v lásku a schopnost milovat. Zkušenosti proměnit v moudrost a soucit. Z chyb se poučit a růst v pokoře.

Děkuji :-))