PODPORA NĚKDY MŮŽE PŘIJÍT Z ČISTA JASNA

Vzpomínám na dobu, kdy jsem mladší dceru učila jezdit na kole bez koleček. Bydleli jsme tehdy v domku naproti kinu a Petře bylo něco mezi 3-4 lety.

Trpělivě jsem se skláněla k dětskému kolu, abych ji po chvíli s povzbuzováním pustila a umožnila tím, aby pokračovala sama. Nedařilo se však. Znovu a znovu jsme spolu opakovali jízdu na chodníku sem a tam, ale Petra se rozhlížela všude kolem, aniž by se koukala stále dopředu a soustředila na jízdu. Zkusili jsme to mnohokrát a trpělivost mi začínala docházet.

Už jsem se nadechovala, abych netrpělivě vykřikla: „Proboha, tak se trochu víc snaž!“ Když najednou slyším nějaký hlas. Před kinem stál muž středního věku, promítač kina, a celou dobu nás pozoroval. Povídá: „To je radost se na Vás dívat. Vy s ní tak hezky a trpělivě jednáte.“ Spolkla jsem svou nevyslovenou výtku vůči dceři a opět se uvolnila. Pokračovala jsem trpělivě dál :-).

Petra se najednou rozjela a pokračovala bez mého držení. Měla velkou radost. Bylo to její velké vítězství, ale i moje. Zvítězila jsem totiž nad sebou. A ten muž mi k tomu pomohl. Pomohl mi jedinou větou – neradil, nesoudil, nýbrž ocenil. A vůbec netuší, že jsem na něho nezapomněla.

Vytvářejme si hezčí okolnosti. Někdy stačí velmi málo.