SEDM MINUT MEZI NORMÁLNÍM DNEM A KATASTROFOU.

V jednu chvíli jste a najednou nejste.

Pozvala jsem naše dvě dcery na oběd. Hezky si povídáme a prohlížíme foto knihy z našich nedávných cest. Najednou starší dcera povídá: „To jsi ráda, že nejsi teď v Nepálu, viď?“ Nechápu, co je to za otázku.

Nesledovala jsem zprávy, proto jsem netušila o té strašné katastrofě.

Na chvíli se dotkneme tohoto tématu, podíváme se do mapy, kde se to odehrálo a zjišťuji, že je to mimo oblast, kde jsem byla já. Pokračujeme v našem hezkém povídání.

Každou chvíli čteme nebo slyšíme, že byla někdy povodeň, tornádo, obrovský požár nebo jiná přírodní katastrofa. Lidé občas zavedou rozhovor na to, co se to v tom světě děje. Někdy diskutujeme o ekologii a oteplování nebo pošleme peníze na charitativní účet. Tím to pro nás většinou končí.

————-

Druhý den dostávám zprávu a najednou se mé vnímání situace mění. Cestovní kancelář, s kterou jsme v květnu uskutečňovali treky v Himalájích, pohřešuje 26 člennou turistickou skupinu. Mezi nimi i hlavní průvodce Babu a další naši přátelé. Dva z nich jsem si dala i do své fotoknihy o Nepálu.

V tu chvíli dostala katastrofa pro mě úplně jiný rozměr.

Zjišťuji přesné zprávy: v 8.30 se utrhl ledovec a rychlostí 190 km v hodině se řítí dolů. V 8.34 hodin dostává CK zprávu od hlavního průvodce, že vstupují do imigračního úřadu na hranici s Tibetem, v 8.37 přichází ničivá obrovská vodní vlna výšky pětipatrového domu, která celý imigrační komplex vymazala z mapy.

7 minut mezi normálním dnem a katastrofou.

Během celého dne jsem hledala zprávy a podrobnosti o pohřešovaných. Uvědomovala jsem si tu naději, že budou mezi zachráněnými. Moje mysl přicházela s argumenty, proč by to mohlo být během těch pár minut možné. Když jsem šla tu zprávu sdělit manželovi s vnukem, tak jsem přes slzy nemohla ani mluvit.

Jak musí být těm, co k těmto pohřešovaným měli mnohem bližší vztah než já.

Uvědomuji si, jak málo stačí a je KONEC ….

Strávila jsem s nimi pouhých 14 dní na treku v Himalájích. A teď jsem si uvědomila, jak mám ty kluky a hlavního průvodce Babu hluboko ve svém srdci.

Jenže ono to nebylo jen společných 14 dní.

Bylo to čtrnáct dní v Himalájích. Čtrnáct dní společné cesty, společných zážitků, důvěry, krásy, občas i drobného nepohodlí, podpory, smíchu, obdivu i přátelského sdílení a srdečného objímání.

Byli to lidé, kteří nám ukazovali svůj svět, na který byli tak hrdí, a který byl pro nás nový a dech beroucí. Oni se stali našimi průvodci v tom nejširším slova smyslu.

A proto se dostali do mého/našeho srdce.

Dva z nich jsem si dala i do své fotoknihy. Stali se součástí mého příběhu o Nepálu.

A najednou 7 minut ….

Sedm minut, které člověku úplně rozhodí běžné vnímání reality.

Sedm minut mezi „normálním dnem“ a katastrofou.

Sedm minut mezi životem a možná koncem.

Najednou se všechny naše velké věci trochu přeskupí.

Ne že by naše sny, podnikání, běžný den nebyly důležité. Dáváme do nich energii, naději, práci, nápady, tvořivost, …  A samozřejmě si přejeme, aby se nám dařilo, aby to či ono vyšlo. A je přirozené cítit zklamání, když nám něco nevyjde. A je to v pořádku.

Ale najednou vedle toho stojí něco úplně jiného.

ŽIVOT.

Lidé, které máme rádi.

Možnost se ráno probudit.

Možnost sedět s rodinou či přáteli a povídat si.

Možnost mít ve svém srdci lidi, kteří ještě před pár měsíci byli úplně cizí.

Zapomenout na chvíli na smutek z toho, co se nám zrovna nepodařilo. Ne proto, že by na tom nezáleželo, ale protože je srdce plné něčeho mnohem většího.

Plné soucitu. Strachu. Naděje. Vděčnosti. Lásky.

Přitom bych se s Babu a dalšími průvodci možná už nikdy neviděla.

Ale některá setkání nejsou důležitá podle toho, jak dlouho trvala nebo kolikrát se ještě zopakují. Někteří lidé projdou našim životem na chvíli – a přesto v něm zanechají stopu, která už nezmizí.

Věřím, že jsem v jejich srdcích zůstala i já.

A najednou si uvědomuji, že já teď netruchlím nad tím, co se stalo mně. Netýká se mě to přímo. Neztratila jsem dům. Nebyla jsem v té vodě. Nebyla jsem v ohrožení. A přesto pláču.

Protože jsem se dokázala otevřít bolesti lidí, které mám ráda.

Protože právě teď si naplno uvědomuji, jak hluboce jsou tito lidé součástí mého života.

Některé věci mi nevyšly, některé mě v životě bolí, některé jsou mi líto … A přesto je můj život plný věcí, které mají mnohem větší cenu, než jsem si ještě včera uvědomovala.

Někde v Himalájích je nebo bylo několik dobrých mužů, kteří jsou v mém srdci a ještě před 3 měsíci byli úplně cizí. A to je nesmírně obohacující.

Mezi tyto dobré muže patří i Sujan, mladý muž 26 let, nosič. Dělal dřív šerpu horolezcům na osmitisícovky a dokázal nést celý den a několik dní za sebou 70 kilo. Smáli jsme se spolu, říkala jsem mu, že nemusí chodit do fitka J. Vyprávěl mi, že si dělá zkoušky a chce být průvodce jako Babu.

Jednoho dne ho na chvíli zastoupil, když nás instruoval na další den. A já jsem se pak na něho usmála a řekla mu: „Sujan, budeš dobrý průvodce.“ A on mi vrátil vděčný pohled s poděkováním. Byl to jeho velký sen. Pomáhal mi s malým batohem a pořád se usmíval. Měl celý obličej vytvořený jako úsměv J. Taky ho mám ve fotoknize.

Babu, hlavní průvodce (42), byl výjimečný muž. Profesionál s velkým srdcem. Měl ženu a dva malé syny, na které byl velmi hrdý. Neměl vůbec jednoduché dětství, ale jeho srdce bylo plné citu. Práci vykonával velmi zodpovědně s přátelským přístupem a ochotou pomoci, kde bylo potřeba.

Babu byl hinduista. A přestože pocházel z jiného kulturního prostředí, tak jsme se s ním mohli srdečně a dlouze obejmout a vše bylo takové nevinné a srdečné. Měli jsme ho moc rádi a on nás také. Měl vynikající recenze od různých skupin, což mě nepřekvapuje.

A ten kluk Sujan nebyl jen nosičem. Znala jsem jeho sen. Byl to kluk, který nosil 70 kilo v Himalájích, učil se, skládal zkoušky a plnil si svůj sen, protože toužil stát se průvodcem jako Babu.

Obyčejná moje věta: „Vidím tě. A myslím, že na to máš.“ Na chvíli jsem tím poslala lásku do jeho snu a budoucnosti, která se skrze něho chtěla uskutečnit. A uviděla jsem vděčnost v jeho milém úsměvu. Cítila jsem sílu jeho cesty, kterou se nechával s důvěrou a odhodláním vést.

A Babu…

Mezi námi nešlo o žádné formální „turistické přátelství“. Mezi námi vznikla opravdová lidská blízkost. On byl profesionál a zároveň mezi námi vznikl vztah plný srdečnosti, důvěry, radosti ze společné cesty.

Oboustranné bezpečí. Přijetí. Lidskost.

A proto byl tak oblíbený. Nejen proto, že byl dobrý průvodce.

Ale proto, jaký byl člověk.

Neznám ještě konečné výsledky o pohřešovaných v místě katastrofy. A nevím, zda bude život těchto dvou krásných lidí (a dalších ze skupiny) pokračovat dál. Ale jedno vím jistě.

Kdykoli otevřu svou fotoknihu z Nepálu, uvidím něco, co jim ani mně žádná katastrofa nemůže vzít:

že byli,

že žili,

že se smáli,

že měli sny,

že svoji práci milovali,

že někomu pomáhali,

že byli milováni,

že byli součástí mého života,

že něco z nich ve mně žije dál.

….

A že během 14 dní v Himalájích zanechali stopu v srdci jedné ženy z Česka tak hlubokou, že několik týdnů později sedí doma a přes slzy o nich vypráví a píše.

A uvědomuje si těch SEDM MINUT MEZI NORMÁLNÍM DNEM A KATASTROFOU.

A také to, jak důležité je, čím naplníme čas, který je nám dán. Jak dokážeme milovat a otevřít se lásce. A že je v pořádku mít sny a začít je realizovat.

Ano, život je křehký.
Ano, smrt patří k životu.
Ano, všechno se může během chvíle změnit.
A přesto — nebo právě proto — máme žít. Milovat. Tvořit. Pracovat. Sloužit. Smát se. Plánovat. A plnit si sny.

Děkuji za čas v Nepálu v krásné přírodě a s krásnými lidmi.

Děkuji ŽIVOTE.

P.S. Děvět dní po katastrofě se naší skupině ozval Babu, že žije a je v pořádku. Někteří, kteří se zachránili v okolních svazích, museli čekat na obnovení signálů v poškozené oblasti, aby mohli dát o sobě vědět. Zázraky se dějí. Děkuji v pokoře. Ostatní jsou zatím vedeni jako pohřešovaní.