JAK SI STANOVIT SVÉ HRANICE?

KDE JSOU MÉ HRANICE? CO JSOU MÉ HODNOTY?

Dnes už je to hodně let zpátky. Ten den jsem měla velmi nabitý program. Kromě běžných věcí jsem také měla jako lektorka dvouhodinový večerní program v nedalekém městě. Byla to moje premiéra a potřebovala jsem ještě připravit sebe i pár věcí. Můj manžel tehdy doma nebyl.

A do toho zazvonil telefon – můj bratr, který bydlí cca 130 km od nás. Chvíli jsme se bavili a pak položil otázku, jestli by k nám mohli někdy přijet na návštěvu. Zpráva mě potěšila a tak jsem souhlasila s dodatkem, ať mi dají vědět dopředu. „Nooo, víš“, pokračoval opatrně bratr, „my jsme zrovna obchodně v Praze, zítra tu ještě potřebujeme něco vyřídit, a tak jsme si mysleli, jestli bychom mohli přespat u vás? Moc by nám to pomohlo“. „A kdy byste chtěli přijet, já totiž za dvě hodiny odjíždím?“ „Cca do hodiny, jestli můžeme“. Šok.

V hlavě se mi začaly honit myšlenky: „Ještě si musím umýt hlavu, připravit materiály na přednášku, pročíst si pár věcí, nemám uklizeno, nic připraveno k jídlu, nemám pro ně povlečené deky na spaní a času nemám nazbyt, ale přece je nenechám ve štychu, je to můj bratr, ale já potřebuji být dnes večer fit ….“ Jak by jsi reagovala ty, milá ženo?

„Dobře, tak přijeďte“, říkám nakonec, rozloučím se a pokládám telefon. Mám co dělat, abych dodělala přípravy na svoji premiérovou večerní přednášku. Za pár minut se vítám s bratrem a jeho ženou a říkám: „Za chvíli odjíždím. Ještě si musím umýt hlavu a dodělat pár posledních příprav. Nemohu se vám tedy věnovat. Spát budete tady“ a ukazuji pokoj. „Deky si musíte povléci sami, tady je čisté povlečení. V lednici si vezměte k jídlu, co chcete. Vrátím se po desáté hodině. Pokud budete chtít, můžeme si spolu ještě sednout a popovídat. Pokud budete unavení, jděte klidně spát.“ Šla jsem si dodělat potřebně a pak odjela.

Moje večerní premiéra dopadla výborně. Měla jsem radost. Domů jsem přijela pozdě, ale čekali na mě. Byla jsem uvolněná a oni také. Přátelsky jsme si popovídali a užili si hezký večer.

Pokud bych obětovala moje potřeby a snažila se uspokojit zažitá pravidla pro chování hostitelky, určitě bych se neubránila myšlenkám: „Jsou to sobci. Copak si neuvědomují …? . Copak tohle se dělá? ap.“ Pokud bych je odmítla, mrzelo by mě, že jsem vlastního bratra nechala ve štychu. 

Ale já jsem ve všem následovala sebe. Přesto z toho mohli i oni dva profitovat. A proto jsme si mohli naše setkání užívat v upřímné srdečnosti.