KRIZE A NOVÉ ŠANCE

(z mého života – doufám, že ti dodají odvahu :-))

Krize v životě člověka byly, jsou a budou. Jen dnes máme jiné zdroje, jiné možnosti, jinou podporu.

Krize = šance nových příležitostí, přechod na novou životní úroveň. Ani mému životu se krize nevyhnuly. I já jsem se vyvíjela :-). 

Krize č.1:  Bylo toho příliš najednou. Jako studentka na vysoké technické škole ČVÚT jsem během studie porodila ve zkouškovém období dceru. Mimochodem bylo to 3 dny po jedné zkoušce v Praze a den před zkouškou se mi o porodu zdálo. Zkoušející se na mě usmál a „uklidnil“ mě, že bychom to třeba zvládli :-). Byla jsem již vdaná, měla vlastní domácnost a do školy dojížděla cca 50 km autobusem. Zároveň jsem kojila, šila na sebe oblečení, prala a žehlila látkové plíny a učila se na zkoušky. Hlídání moc nebylo. Naštěstí nám pomoc nabídla sousedka důchodkyně. Spala jsem 4 hodiny denně, snídala v autobuse a „sport“ pěstovala tím, že jsem dobíhala na autobus. Rozhodně jsem neměla z čeho nabírat nadbytečná kila. Když jsem dva roky na to psala diplomovou práci a učila se na státnice, tak jsme se stěhovali v duchu „kulový blesk“, tzn. tři rodiny najednou. Pokud jsme chtěli mít v životě větší byt, nemohli jsme termín odsouvat, státnice ne státnice. Dcerka tehdy navíc dostala neštovice, tak mi ji nikdo nechtěl hlídat. Pokud jsem nechtěla 5 let studia zahodit a žít s rodinou další roky v malém bytě, mohla jsem ovlivnit „jen“ můj postoj k situaci. Rozhodli jsme se, že to nějak dáme…..

Krize č.2:  Cesta do neznáma. Další velká a nezvyklá krize se týkala naší emigrace. Opustili jsme VŠE a s dvěma malými dětmi (9 a 5 let) vyrazili za svobodou. Tím „vše“ myslím domov s vybavením, širší rodinu a přátele, profesní postavení s pravidelným příjmem, vlast, … Odvážně jsme se vydali do absolutního, navíc zakázaného neznáma. Tolik pro nás svoboda znamenala. Byli jsme jak rostlina vytržená i s kořeny a nové zakořenění trvalo déle, než jsme si představovali. Náš partnerský život i zdravotní stav to neunesly. A také jsme přišli o velký obnos peněz, který jsme vydělali a šetřili v SRN pro nový základ v nové zemi (Kanada). I v této krizi jsme nacházeli řešení a znovu se zvedli.

Krize č.3:  Rizika podnikání. Po návratu do Československa začal můj muž podnikat a investoval obrovskou částku do stavební firmy. Jeho společník však na něho „šil levou“ a Luboš o investované peníze málem přišel. Díky svému obecně férovému jednání se našli lidé, kteří Luboše podpořili a vše pro nás dopadlo nakonec dobře. Ale byly to nervy. Tentokrát jsme se dokázali podpořit i my dva navzájem. 

Krize č.4: Strach z odmítnutí. Začali jsme podnikat v MLM a někteří z našeho okolí se na nás dívali ve smyslu „ó jak hluboko jste klesli“. Toto byla spíš krize „image“, v porovnání s ostatními krizemi to byla procházka růžovým sadem. Důležité bylo, že jsme to nevzdali, učili se zvládat odmítnutí, učili se vše potřebné pro tento etický byznys, osobně se rozvíjeli, našli si svůj vlastní styl a našim parťákům pomáhali a pomáháme v jejich vlastním rozvoji.

„Krize“ č.5:  Byla jsem jiná než bylo zvykem a než mě chtěli mít. Během emigrace a podnikání v síťovém marketingu jsem v sobě objevila další moje talenty, proto jsem opustila sféru stavebnictví a vydala se cestou pedagožky a později i terapeutky a koučky. Udělala jsem si nejrůznější výcviky a podnikala sebezkušenostní cesty do Indie, na Saharu, do temnoty apod. V prostředí, ve kterém jsem se pohybovala, to tehdy nebylo úplně běžné, a tak jsem byla opět konfrontována s podivnými poznámkami, zda to nějak nepřeháním apod. Paradoxně se po čase, mnohdy ti samí, začali zajímat. Realizovala jsem si své vlastní sny a cíle a chtěla jsem to dopřát i svým dcerám. Jedna si vybrala studium v USA a druhá v Austrálii. U první dcery to tehdy opět nebylo v našem okolí rozšířené. Navíc téměř nikdo neměl mobil a spojení přes oceán bylo velmi omezené a drahé. Proto bylo toto naše rozhodnutí vnímáno mnohými lidmi v našem okolí jako podivné. Teď už je to něco nejen normálního, ale i žádaného. Tehdy jsem si vyslechla i názory a slova jako „krkavčí matka“ podobně jako kdysi dávno, když jsem jako jediná žena v okolí šla skákat padákem. A to mě opravdu bolelo. Kritika mateřství je velmi citlivé téma pro každou ženu. 

Zkrátka v mnoha ohledech jsem vstupovala do života a jeho možností dříve než bylo v mém okolí běžné a tím občas vyvolávala nejrůznější kritiku a odpor. Vytvořila jsem si uvnitř sebe protilátky proti tomu, co si kdo o mně myslí. Naučila jsem se být autentická – laskavě, odvážně, na rovinu. A někdy i nelaskavě :-). To však neznamená, že mi je jedno, jaký žiju život, jaký dopad mají moje rozhodnutí na druhé a jakou hodnotou svůj život naplňuji. 

Teď v době koronaviru se od jeho začátku necítím ohrožená. Naopak cítím se bezpečně a něčím větším chráněná. Možná proto, že jsem si v sobě vytvořila přesvědčení, že vždy je řešení, vždy je šance to zvládnout, vždy mohu najít pomoc a podporu, vždy jsem z krize vyšla silnější, více milující a více si důvěřovala. A s těmi, co se tuto důvěru v sebe a v něco většího teprve učí, mám soucit.

Přeji ti, abys v sobě našla svoji autentickou sílu a sebedůvěru a věřím, že mé semináře nebo individuální podpora k tomu mohou také přispět.

S láskou Jarmila