
V minulém díle Hledání pravdy I. jsem vycházela z filmu Umění lhát a dostala se ke kritickému myšlení a k tomu, proč je důležité pro rozpoznání toho, co je pravda a co lež.
A to mě přivedlo k další otázce:
Kolik podob vlastně pravda a lež mají?
Položil/a sis ji někdy také?
Začnu výroky, které jsem často slýchávala:
„Všichni máme právo na svoji pravdu.“ a
„Existuje tolik pravd, kolik je lidí.“
Někdy jsem ale za nimi cítila ještě jednu nevyslovenou větu:
„A ta moje pravda je ta správná. Nebo alespoň správnější.“
Přiznám se, že i já jsem měla takové období. 🙂
Jenže co když někdo na stejném místě a ve stejném čase řekne:
„Je tu zima.“
a druhý:
„Je tu teplo.“
Pak jsou jejich výroky v rozporu. Nemohou mít pravdu oba.
Co když ale žena řekne:
„Je mi tady zima.“
Nebudu teď rozebírat situaci, kdy muž odpoví:
„Není tu zima, vždyť je tady dvacet stupňů.“
Mnohé ženy tuto situaci znají. 🙂
Žena totiž nevyjádřila objektivní pravdu o teplotě v místnosti. Vyjádřila pravdivě své vlastní prožívání.
A právě tady je podle mě důležité rozlišovat.
To, čemu často říkáme „moje pravda“, bývá ve skutečnosti naše prožívání, naše perspektiva nebo náš výklad skutečnosti. Vychází z našich zkušeností, hodnot, znalostí i z toho, jaký máme – nebo nemáme – nadhled.
Možná bych proto rozlišovala:
Myslím, že právě toto rozlišení může mnoha nedorozuměním předejít.
MANŽEL OBČAS POUŽÍVÁ JEDNODUCHOU UKÁZKU:
Ukáže vizitku a zeptá se:
„Co vidíš?“
Druhý odpoví:
„Údaje na vizitce.“
A manžel řekne:
„Já vidím bílou stránku.“
Kdo z nich má pravdu?
Oba.
Každý popisuje to, čeho si všiml ze svého úhlu pohledu.
JÁ ZASE NA PŘEDNÁŠKÁCH OBČAS UKAZUJI ZNÁMÝ OBRÁZEK S ČÍSLEM 6/9.
Na každé straně stojí jeden člověk. Jeden vidí šestku, druhý devítku.
Pokud nemají větší nadhled nebo se alespoň nezajímají o pohled toho druhého, mohou se dlouho přít o tom, kdo má pravdu. A nikam to nepovede.
Respekt ke zkušenosti druhého člověka je podle mě pro obohacující komunikaci i pro hledání společného řešení velmi důležitý.
Pak ale ukážu stejný obrázek znovu.
Jeden člověk tvrdí, že je to šestka.
Druhý říká, že je to devítka.
A třetí začne vykřikovat, že je to dvojka.
Tady už nejde o rozdílný úhel pohledu.
Tady se pravděpodobně nedomluvíte. Budete potřebovat hodně trpělivosti. Nebo bude moudřejší rozhovor ukončit.
Bohužel se s tím dnes setkáváme i ve veřejném prostoru a někdy i v politice. A za nejnebezpečnější považuji chvíli, kdy se podaří přesvědčit další lidi, že je to opravdu „dvojka“.
A to mě přivádí k další otázce:
„KOLIK PODOB VLASTNĚ MŮŽE MÍT LEŽ?“ NEBO „PROČ ČLOVĚK VŮBEC LŽE?„
Napadá mě, že lež se dá rozlišovat podle motivace.
Další, které mě napadají
Například: „Já přece nejsem závistivý.“ Přitom jím ve skutečnosti je. Nebo: „Jsem úplně v pohodě.“ A přitom se uvnitř hroutí nebo je plný vzteku. Myslím, že právě sebeklam bývá jednou z nejtěžších lží k odhalení.
A pak mě napadá jedna zvláštní a podle mě hezká.
Přesto nám to může sdělit hlubší pravdu o člověku. Je ale dobré vědět, že například historický film nemusí zobrazovat jen pravdivé momenty.
NAPADÁ TĚ JEŠTĚ NĚJAKÁ MOTIVACE LŽI?
Mně spíš napadá znovu otázka „Proč člověk vůbec lže?“
Protože stejná věta může být někdy krutou manipulací a jindy zoufalou obranou.
Tady už nestačí kritické myšlení a nadhled. Tady už musíme cítit, vnímat, naslouchat jaké poselství ta která věta nese.
Pohrávám si s tématem Lež a pravda. Pojďme tedy položit i druhou otázku:
JAKÉ EXISTUJÍ DRUHY PRAVDY?
Například:
U té se chci zastavit. Ta podle mě existuje velmi často.
A někdy je dokonce nebezpečnější než úplná lež. Protože obsahuje kus pravdy. Dotyčný formálně nelže, ale vytvoří zkreslený obraz.
Polopravdy jsou častým principem manipulace.
Polopravda bývá v matení lidí účinnější než lež.
Mám pocit, že právě mezi těmito dvěma otázkami – jaké existují druhy lží a jaké existují druhy pravdy – se odehrává celý lidský život.¨
Kdysi se lidé ptali:
„CO JE PRAVDA?“
Dnes se stále častěji musíme ptát:
„JAK POZNÁME PRAVDU?“
To jsou dvě různé otázky.
Ta druhá je možná ještě důležitější.
A možná právě tady bych doplnila jednu větu:
„Jsi ochotný připustit, že se můžeš mýlit?“
Myslím, že tato otázka není určena jen lidem, kteří věří zjevně nepravdivým tvrzením. Je určena úplně každému z nás. I mně. I tobě.
Protože právě ochota připustit vlastní omyl je jedním z nejsilnějších znaků skutečného hledání pravdy. Neznamená to pochybovat o všem. Znamená to nezaměnit své současné poznání za definitivní a úplný obraz skutečnosti.
A musím se pousmát. K čemu všemu mě přivedlo shlédnutí jednoho filmu.
A na závěr ještě zmíním Vyšší pravdu jako něco, co nás přesahuje, pravdu nezávislou na člověku. Například:
Existují pravdy, které nelze úplně převést do vět.
Například:
Pravda není jen hodnota sama o sobě. Je podmínkou důvěry. A důvěra je podmínkou spolupráce.
Když se nad tím zamyslíš, všechno do sebe zapadá:
Napadají mě další otázky:
Jak může být člověk přesvědčen, že říká pravdu, když je to očividná lež? Nebo Jak někdo může věřit tomu, že holokaust nebyl nebo že je Země placatá? Když se to dá změřit a vidět.
Psychologie ví, že člověk nehledá vždy pravdu a často si to ani neuvědomuje.
Ale to už dám do jiného dílu.
P.S. A ty, pokud jsi žena, můžeš přijít na některý prožitkový seminář. Protože čím více se budeš znáš, tím větší odolnost si vybuduješ i proti lžím i manipulaci.