JAK SE STANE, ŽE INTELIGENTNÍ ČLOVĚK UVĚŘÍ NESMYSLU?

HLEDÁNÍ PRAVDY III

„Minulý díl naší série jsem končila dvěma zdánlivě nepochopitelnými otázkami: Jak může být někdo skálopevně přesvědčen, že říká pravdu, když jde o očividnou lež? A jak může někdo v 21. století věřit, že holokaust nebyl nebo že je Země placatá, když máme nezvratné důkazy?

Ve 3. díle série o Hledání pravdy se podíváme na to, jak náš mozek tajně staví naše názory často bez našeho vědomí. Odhalíme, proč vysoká inteligence nikoho nechrání před ztrátu soudnosti a proč náš rozum často místo hledání pravdy obhajuje naše ego.

Chcete vědět, jaké psychologické pasti zrovna teď řídí vaše vlastní názory? Čtěte dál.

Odpověď je pro naše ego možná trochu nepříjemná: Lidský mozek totiž nebyl evolučně naprogramován k tomu, aby za každou cenu hledal objektivní pravdu. Jeho hlavním úkolem je chránit náš vlastní sebeobraz, pocit bezpečí a naši psychickou stabilitu.

Co když ta největší lež, které v životě věříme, pochází z naší vlastní hlavy?

Dnes se proto podíváme do fascinujícího a občas děsivého zákulisí toho, kde se naše názory vlastně berou. Ukážeme si, jak snadno se stáváme obětí vnější manipulace, ale především to, jak mistrně manipulujeme sami se sebou, jen abychom si nemuseli přiznat, že se mýlíme. Náš mozek totiž raději ohne realitu kolem nás, než aby dovolil, aby utrpělo naše vlastní ego.

PŘÍKLAD ZE ŽIVOTA

Následující příklad uvádím jako ilustraci toho, že vzdělání, inteligence ani vysoké společenské postavení nechrání člověka před ztrátou soudnosti.

Mozek raději ohne realitu, než aby narušil integritu vlastního ega.

Abychom pochopili, jak silně naše mysl dokáže ohýbat realitu, nemusíme chodit daleko. Podívejme se na fenomén, který pracovně nazývám ‚Past na intelektuály‘. Sama jsem v minulosti volila a obdivovala jednoho velmi schopného, mezinárodně uznávaného ekonoma a vrcholného politika. Jeho tehdejší myšlení bylo prozíravé, pragmatické a pro naši zemi v mnoha ohledech klíčové.

Jenže čas plynul a na politické scéně v sousední zemi se objevila nová, radikální strana. Tato strana sice mluvila o tématech, která tomuto zkušenému politikovi byla blízká, ale zároveň její představitelé začali prokazatelně překračovat nebezpečné hranice – relativizovali historii a koketovali s extremistickými myšlenkami.

Člověk by čekal, že takto vzdělaný a inteligentní muž od nich dá ruce pryč. Stal se však přesný opak. Začal je veřejně podporovat a jezdit na jejich mítinky.

Proč? Zde se v praxi projevily přesně ty psychologické pasti, o kterých píšu v této sérii:

• Potvrzovací slepota:

Lidé mají přirozenou tendenci vyhledávat pouze ty informace, které potvrzují jejich stávající světonázor, a ignorovat ty, které ho vyvracejí.  Jeho mysl se tak upnula na boj proti společnému politickému nepříteli, že radikální excesy této strany začala automaticky filtrovat jako nepodstatné detaily. Hlavní cíl v jeho očích omluvil problematické prostředky.

• Obranný val proti faktům aneb Teorie o spiknutí elit. 

Všechna věrohodná varování, zprávy tajných služeb či analýzy médií o extremismu této skupiny jednoduše označil za „spiknutí a kampaň elit“, které chtějí jeho spojence zlikvidovat. Jakmile uvěříme, že celý svět kolem nás lže, staneme se imunní vůči jakýmkoli faktickým důkazům.

• Utopené náklady vlastní reputace: Tento muž investoval do obhajoby dané skupiny příliš mnoho svého osobního kapitálu a reputace. Přiznat po letech, že se mýlil a že podporuje nebezpečné radikály, by znamenalo zasadit obrovskou ránu vlastnímu egu a pocitu neomylnosti. Pro lidskou psychiku je často snazší obhajovat neobhajitelné než nahlas říct: „Mýlil jsem se.“

Tento příklad nám ukazuje zásadní věc: vysoké vzdělání, inteligence ani celoživotní úspěch nikoho z nás neochrání před ztrátou soudnosti. Pokud podlehneme touze mít pravdu za každou cenu, náš mozek raději ohne realitu kolem nás, než aby připustil, že jsme vsadili na špatnou kartu.

KLÍČOVÁ MYŠLENKA TOHOTO 3. DÍLU:

Přiznat vlastní omyl bolí. Náš mozek raději úplně ohne realitu kolem nás, než aby dovolil, aby utrpělo naše vlastní ego. Raději uvěříme, že se zbláznil celý svět, než abychom s pokorou uznali, že jsme drželi celou dobu mapu vzhůru nohama.

Příběh o tom, jak snadno dokáže ztratit soudnost i ten nejinteligentnější člověk, není obžalobou jedné konkrétní osobnosti. Je to varování pro nás všechny. Ukazuje nám, že pravda není něco, co jednou provždy vlastníme jen proto, že máme vysoké vzdělání, načtené knihy nebo životní zkušenosti. Pravda je proces. Je to každodenní, někdy docela bolestivá práce s vlastním egem.

Zkuste se teď upřímně zamyslet – kdy jste si naposledy sami pro sebe řekli: „Mýlil jsem se, omlouvám se“ ?

Potvrzovací zkreslení:

Každý člověk má sklon vyhledávat informace, které potvrzují to, čemu už věří. A přehlížet ty, které mu odporují. To není vlastnost jen některých lidí. To máme všichni. Lišíme se jen v tom, jak moc jsme ochotni si toho být vědomi. Protože díky ochotě připustit si, že se můžeme mýlit, jsme ochotni prověřovat, odkud naše názory přichází a jaká je jejich motivace.

Pokud chceme v dnešním složitém světě zůstat skutečně svobodní a soudní, musíme v sobě pěstovat jednu z nejvzácnějších lidských vlastností: schopnost pochybovat o vlastních neomylných pravdách.

ZKUSME SI OBČAS POLOŽIT NĚKOLIK NEPOHODLNÝCH OTÁZEK:

• Kdy jsem naposledy změnil/a názor na základě nových faktů? (tady nemluvím o změně hodnot nýbrž názorů)

• Neobhajuji nějakou myšlenku nebo člověka jen proto, že je mi trapné přiznat omyl?

• Jsem ochotný/á naslouchat někomu, kdo vidí svět jinak, aniž by se ze mě okamžitě stal útočník nebo obránce? Troufnu si říci, že schopnost skutečně naslouchat bez souzení nebo netrpělivého čekání až se dostanu ke slovu, je v dnešní době vzácná schopnost.

• Jsem ochotný/á úplně přirozeně přiznat, že něco nevím? Že moje vědění není celé?

MŮJ MANŽEL MI PŘED CHVÍLI DAL KRÁSNÉ PŘIROVNÁNÍ:

„Jsou lidé, kteří šlápnou do hov.a a neví o tom. Jsou druzí, kteří šlápnou do hov.a a něco s tím udělají, protože to smrdí. A jsou třetí, kteří šlápnou do hov.a a začnou přesvědčovat druhé, že to voní. A ještě se chtějí zbavit toho, kdo se odvážil říci, že je to hov.o.“

Demokracie a zdravá společnost nevznikají tím, že se všichni shodneme nebo že se budeme slepě milovat. Vznikají tehdy, když dokážeme vést dialog, unést nesouhlas a s pokorou přijmout, že svět kolem nás se vyvíjí – a my se musíme vyvíjet s ním. Přiznat chybu není slabost. Schopnost připustit, že se můžu mýlit, je ten nejvyšší projev lidské zralosti a inteligence.

Dovolme si tedy občas nemít pravdu. Protože teprve v momentě, kdy si přiznáme, že něco nevíme nebo jsme se zmýlili, se nám otevírají dveře k jejímu skutečnému hledání.

V minulých dílech jsem psala o důležitosti kritického myšlení a kladla otázku „Jak poznám, že je to pravda?“

A NYNÍ SE POJĎTE SE MNOU PODÍVAT NA TO, JAK VZNIKAJÍ NAŠE NÁZORY?

Odkud se berou? Jak si náš mozek ty názory vlastně tajně staví, často bez našeho vědomí?

• Efekt pouhého vystavení (Opakováním k pravdě): Náš mozek je evolučně líný. Informaci, kterou slyší často a od různých lidí, automaticky začne vnímat jako povědomou, bezpečnou a nakonec jako pravdivou. Stokrát opakovaná lež se tak pro mozek doslova stává pravdou. Podobně nás formuje i rodina a sociální bublina, ve které žijeme.

• Emoční kotvení (Rozum jako advokát): Názory si netvoříme chladnou logikou. Nejdříve reagujeme citem (strach, naděje, sympatie). Rozum a logika nastupují až jako druhý krok – mozek je použije jen jako „právníka“, který má za úkol zpětně najít jakékoli argumenty pro obhajobu toho, co už jsme emočně přijali.

• Ochrana sebeobrazu (Strach z omylu): Přiznat, že jsme naletěli nebo se mýlili, bolí naše ego. Mozek proto raději zmanipuluje realitu kolem sebe, vymyslí si teorii o spiknutí nebo označí fakta za kampaň, než aby dopustil, abychom si museli připustit vlastní naivitu.

JAK SE LIŠÍ DOGMA OD ZDRAVÉHO NÁZORU A ZKUŠENOSTI?

Právě neschopnost rozeznat dogma od zdravého názoru bývá důvodem, proč lidé tak často podléhají nepravdám, manipulaci a odmítají vidět realitu.

Stručné a jednoduché rozlišení:

1. Osobní zkušenost je to, co jsem prožil. Náš osobní prožitek, naše konkrétní   činy, chyby, úspěchy. Materiál, z kterého si teprve vytváříme své vnímání světa.

2. Zdravý názor = Osobní pohled na svět, který reaguje na realitu.

Zdravý názor vzniká tak, že vezmeme své zkušenosti, přidáme k nim ověřená fakta, kritické myšlení a vytvoříme si z nich nějaký postoj.

Zdravý názor je jako živý organismus – roste, vyvíjí se a dokáže se změnit, pokud člověk dostane nové, prokazatelné informace nebo zažije novou zkušenost.

3. Dogma = pravda, která se nesmí zpochybnit.

Je to absolutní tvrzení, které nepřipouští diskuzi, otázky ani důkazy o opaku.

Definice: Strnulé, nekriticky přijaté přesvědčení, které člověk považuje za  neotřesitelnou a věčnou pravdu. Dogma nevyžaduje důkazy, vyžaduje pouze slepou víru.

Když se dogma potká s faktem, který mu odporuje, člověk raději prohlásí daný fakt za lež, kampaň nebo spiknutí, než aby zpochybnil samotné dogma.

Občas slýchávám:

„Mám právo na svůj názor.“

Ano. Ale z toho ještě neplyne, že každý názor je stejně dobře podložený.

A ostatní mají stejné právo se ptát:
• Jak jsi k tomu dospěl?
• O co svůj názor opíráš?
• Jsi ochotný připustit, že se můžeš mýlit?

Právě ta poslední otázka mi přijde důležitá.

Pokud někdo odpoví:

„Ne.“

Pak už to možná není názor.
Možná je to dogma.

Možná tě teď napadá myšlenka, která napadla i mě:

Kdy se cizí myšlenka stane opravdu mým názorem?

Jakmile mě tato myšlenka napadla, ale hned se mi zalíbila a hledala jsem odpověď:

Podle mě až tehdy, když jsem ochotna nést za ni odpovědnost, umím vysvětlit, jak jsem k ní došla, a zároveň připouštím možnost, že se po nové zkušenosti nebo po ověřování zdrojů může změnit.

Takový názor už není jen vypůjčená věta. Je součástí člověka. A možná právě proto si zaslouží označení můj názor.

Pojďme si položit otázku: „Proč druhým důvěřuji?

• Protože mají odbornost?
• Protože jsou poctiví?
• Protože připouštějí dialog?
• Nebo jen proto, že potvrzují můj pohled či staré přesvědčení?
• Proč si to vlastně myslím?

Před několika lety jsme vedli s jedním příbuzným debatu o evropských věcech a budoucnosti.

Měli jsme na věc každý jiný názor, což je v pořádku. Ale on vedl spor typu:

„Já mám pravdu a ty ji jednou poznáš.“

A protože jsem neměla zájem v tomto stylu pokračovat, tak jsem mu dala za pravdu: „Máš pravdu, ty to budeš mít tak, jak říkáš a my to budeme mít tak, jak říkáme my.“

• On očekával špatný vývoj a skutečně svůj život prožíval jako horší.
• My jsme očekávali dobrý vývoj a svůj život také jako dobrý celá ta léta prožíváme.

Nakonec se potvrdila jeho i naše pravda, protože naše očekávání často ovlivňují, čeho si v životě všímáme.

„Nejde o to, co si myslíme. Jde také o to, jak jsme k tomu došli.“

Právě tato věta podle mě vystihuje podstatu všech tří dílů série HLEDÁNÍ PRAVDY. A je to zároveň pozvánka pro tebe čtenáři, aby ses nezamýšlel jen nad světem kolem sebe, ale i nad vlastním způsobem myšlení.

Lidé ve filmu Umění lhát přijali každé tvrzení, které slyšeli, jako pravdu. Zralý člověk naproti tomu žije s vědomím, že se může mýlit a hledá pravdu poctivě, s odvahou i pokorou. Myslím, že právě v tom spočívá skutečná moudrost.

Manipulátor toto neumí. Ten si potřebuje hlavně chránit své ego. A nevědomý člověk si často potřebuje někde potvrzovat svoji hodnotu a cítit se přijat. Manipulátor toho umí využít ve svůj prospěch.

Ještě dodávám, že mnohé z tohoto článku, včetně ověřování pravdy a zdrojů, se týká  i práce s AI.

Těší mě, pokud jsi dočetl až sem.

A pokud jsi žena, ráda se s tebou poznám na některém mém prožitkovém semináři pro ženy, kde rozvíjíme svoji vnitřní celistvost.