DÍVÁM SE SMRTI PŘÍMO DO TVÁŘE.

HLUBOKÁ VNITŘNÍ TRANSFORMACE BĚHEM ROKU 2025.

Na konci každého roku si dělám vlastní přechodový rituál vděčnosti. A proběhlý rok 2025 bych stručně vyjádřila slovy:

• Smrt a vnitřní transformace
• Když se duše proměňuje
• Přijetí vlastních limitů
• Síla rodinné soudržnosti

Proběhlé roky 2024 a 2025 byly pro mě o hluboké vnitřní transformaci, o mých lidských limitech, o schopnosti říci NE i o schopnosti pouštět.

Procházím obdobím i věkem, kdy se dívám smrti přímo do tváře a nechávám se jí hluboce proměňovat.

Před cca 2 lety umřel můj táta, s Alzheimerem. Pečovali jsme o něho s mamkou a mými dvěma sourozenci. Když jsem měla „službu“ já, dívala jsem se na svého tatínka, kdysi silného a velmi schopného muže, jak tam ležel slabý, zranitelný jako malé dítě a vděčný za každý projev lásky. S pusou na dobrou noc říkával: „To je dobře, že se máme rádi.“ A mně tekly slzy dojetím.

Odešel v požehnaném věku 93 let, v klidu, doma, obklopen milující rodinou. Předcházelo velmi náročné období pro maminku i pro nás sourozence, ale vzájemně jsme se podporovali.

O rok později v lednu 2025 se mamce vrátil nádor na mozku, tentokrát už neoperovatelný. Maminka byla plná optimizmu a věřila, že se uzdraví. My jsme však věděli, že bude následovat postupné ochrnutí půlky těla a ztráta řeči. Věděli jsme, že umírá, ona to možná tušila. Odešla na konci roku 2025 v adventním čase v klidu a v lásce.

Když odejde z našeho života člověk, který je našemu srdci blízký, vznikne po něm zvláštní prázdno. Když odejde máma, zasáhne nás to do samé hloubi duše, ať už jsme s ní měli vztah jakýkoli. Protože právě pod jejím srdcem jsme přišli na tento krásný svět. Většinou to byla ona, která nás vyživovala dál a probděla s námi mnoho nocí.

Rok 2025 byl pro mě i pro mé sourozence rokem náročné péče 24/7 a opět jsme se vzájemně podrželi, abychom zvládli i své vlastní životy, vlastní rodiny.

Přes všechno to náročné období jsem zažívala okamžiky hluboké lásky mezi mnou a mojí maminkou. Ale já i sestra jsme zažívaly i chvíle, kdy jsme cítily limity svých sil a 3x jsme využili i péči v odlehčovacím hospici.

Těšila jsem se k mámě, ale těšila jsem se po několika dnech péče i domů, že si odpočinu. Cítila jsem vděčnost za to, jaké dobré vztahy mám se svými sourozenci a v celé rodině. Ale zažívala jsem i frustraci a pocity bezmoci. Moje hluboká transformace probíhala i v dalších životních oblastech a jediné, co jsem mohla, nechat se proměňovat.

Dokud mamka mluvila, ptala jsem se na její život. Zajímala jsem se. Říkala jsem jí, čeho si na ní vážím a že jí mám moc ráda. Stihla jsem jí napsat vše krásné, co jsem měla na srdci a řekla jí, že je ta nejlepší máma.

Dokázaly jsme se spolu bavit o smrti a strachu, když už věděla, že se její konec blíží.

Všimla jsem si, že lidé při návštěvách svých blízkých na sklonku života často hodně mluví. Snaží se je uklidnit, zaplnit ticho, působit optimisticky …

S tatínkem jsme prostě seděli vedle sebe a mlčeli. Nikdy nebyl člověkem velkých slov, byl to muž činu.

Maminka se zajímala o rodinu, o vnoučata a pravnoučata a povídala ráda. Tak jsem jí ten prostor dávala. Ukazovala jsem jí fotky dětí a vyptávala jsem se na její život, na naše předky, na to, co jí dělalo radost, na co je profesně nejvíc hrdá? ….

Když totiž projevíte upřímný zájem, můžete se dozvědět hodně zajímavého. A maminka? Ta se rozzářila bez jakékoli snahy z mé strany.

Maminka nebyla dokonalá. Dokonalá máma ani neexistuje. Byla lidská, byla laskavá. A já jsem ráda, že jsem měla čas dozrát od mého pubertálního vzdoru a kritiky vůči mámě k uvědomění, jakým krásným člověkem byla.

Jakmile jsem totiž přestala „projektovat“ přes své vnitřní filtry dávných zranění, přestala si brát věci osobně, jakmile jsem za jejími reakcemi uviděla svoje vlastní strachy, dětské touhy a potřeby, jakmile jsem se naučila tyto své potřeby naplňovat sama, mohla jsem uvidět její lásku, její dary, její duši.

Jakmile jsem ztišila svého vnitřního kritika a místo toho si přiznala, že něco je jenom v dané chvíli na mě moc, mohl se měnit i náš vztah.

Na její větu, která mi dřív zněla jako nevyžádaná rada, jsem mohla místo vzdorovitého „já vím, co mám dělat“ nebo uraženého „neraď mi pořád“ najednou uvidět její strach i lásku a mohla v klidu odpovědět: „Maminko, neboj, zvládneme to.“ nebo „Maminko, já vím, že mi chceš pomoct, ale potřebuji to udělat jinak.“ Upřímně a ne jako naučenou frázi.

„Takže, milá maminko. Nikdy nezapomenu na tvoje krásné ruce, které uměly upřímně pohladit. Na tvoje srdce plné laskavosti. Na tvé jasně modré oči, ve kterých jsem právě v posledních náročných letech vídávala hloubku tvé duše a zažívala okamžiky hluboké lásky. S vděčností děkuji.“

Teď si uvědomuji, že tou láskou a péčí o maminku, jsem vyživovala i sebe. Uvědomuji si, že to velmi náročné období, bylo procesem vnitřní iniciace a nyní z něho vycházím hluboce proměněná.

Ještě chci dodat něco důležitého. Se sestrou i bráchou jsme to nedělali z povinnosti. Ani si nemyslím, že takovou povinnost vůči starým rodičům máme. Ani bych nechtěla, aby moje vlastní děti o mě pečovaly z povinnosti. Navíc každý máme své limity, a ty je třeba respektovat. Nikdo by vám nemohl vyčítat, kdybyste řekli: „Už to nezvládám“ a využili podporu nějakého zařízení.

Věřím však, že toto mé otevřené vyznání některé z vás inspiruje. Moje láska (i mých sourozenců) k našim rodičům, někdy i odříkání si pohodlí, všechny náročné chvíle, to vše mě i mé sourozence proměňovalo a obohacovalo. Teď vím, že bych se ochudila o něco velmi cenného. Celé to odcházení bylo vlastně krásné. I mamka byla ve smrti krásná. A tím mi i předala poselství, že se smrti nemusíme bát.

Posílám pozdrav na jižní Moravu, odkud pocházím. Vám a svým předkům vděčím za to, že jsem již od dětství byla svědkem toho, že život a smrt patří přirozeně k sobě. Při rozloučení s drahou osobou jsme zavzpomínali a upřímně plakali a pak v hospodě oslavovali její život i ten náš, který pokračoval. Děkuji za tento dar.

Poslední 2 roky mi znovu ukázaly, že bolest a náročné období může být požehnáním.

Rok 2025 byl rokem, kdy jsem se dívala smrti přímo do tváře. Kdy ve mně umřela identita dcery. Už nebudu pro nikoho dcerou. Kdy v mém životě umřela stará forma dlouholetého partnerského vztahu a rodí se nová. Kdy jsem prožívala vděčnost za krásné vztahy ve své rodině.

Dcery jsou dospělé a zvládají život s jeho výzvami dobře i beze mě. Vnoučata mě už nepotřebují tak jako dřív. Naše rodinné podnikání může kvést i beze mě, protože stojí na dobrých základech a hodnotách. Zažívám svobodu, kdy nemusím vůbec nic, hloubku a svobodu, která mě až děsí.

Cítím vděčnost za to, jaký jsem dosud žila život a obrovskou důvěru v život a jeho vedení. Cítím propojení se vším a vděčnost, že nemusím, ale stále ještě můžu …

Uvědomuji si, že i náročné a bolestné zkušenosti byly důležitou součástí mého života, protože mě mnohé naučily a rozšiřovaly kapacitu mého srdce. Cítím se požehnaná a vnitřně velmi bohatá.

Uvnitř cítím hlubokou proměnu. Otevírá se mi nová kapitola života, nový druh svobody. Teď hlavně zůstávám otevřená v srdci, abych cítila, kam mě život volá? I přes můj pokročilý věk je to zvláštně nové. Opět překračuji svoji zónu komfortu. Po kolikáté v mém životě už? 🙂

Dodatek 1: Dva dny po pohřbu jsem v noci, něco po čtvrté ráno, najednou uslyšela jasný hlas mé maminky: „Jaru, Jaru“. Probudila jsem se a podívala na hodinky. Byl to čas, kdy mě mamka volávala o pomoc. Bylo to v den slunovratu 21.12. Jsem až překvapená, jak to ve mně pracuje.

Dodatek 2: Již v první polovině listopadu ke mně „přišla“ zpráva, že mamka odejde mezi 5.-10. prosincem 2025. Řekla mi to moje vnitřní vědma. Právě 5. prosince se začala mamka radikálně zhoršovat a odešla 8.prosince. Odešla krásně. Odešla v klidu a v lásce. Děkuji.

Přeji Vám všem požehnaný nový rok 2026.