SNĚHOVÁ KALAMITA – JAK JSEM ŠLA ŠTĚSTÍ NAPROTI.

… Já tomu štěstí jdu i naproti. Mohla jsem být plná strachu, místo důvěry. Mohla jsem být stejně naštvaná jako ti dva pánové v mém příběhu a další lidi. Mohla jsem „malovat čerty na zeď.“ Mohla jsem celou cestu nadávat na dráhy a potom z toho psychicky vyčerpaná přijet domů. Mohla jsem ….

Já se rozhodla jinak. Některé věci v životě neovlivníš, ale svůj postoj ano, ale ten jsem se musela naučit. Více najdeš ve skutečném příběhu níže.

Je 12. Ledna a já mám zítra důležitou schůzku se svými sourozenci v bytě naší maminky. Potřebujeme co nejdříve řešit věci ohledně pozůstalosti. Jenže počasí není moc příznivé. Oni jsou místní, já to mám 130 km.

Zvažuji, zda mám jet autem nebo hromadnou dopravou (autobus, vlak).

Přichází zprávy o zhoršení povětrnostních podmínek. Meteorologové i české dráhy vydávají vážné varování a vyzývají k omezení pohybu, ke zvýšené opatrnosti, informují o zhoršené sjízdnosti. Evropu zasáhla sněhová kalamita s mrznoucím deštěm, který vytváří silnou ledovku i na chodnících.

Začínám zvažovat, že nepojedu vůbec. V noci před odjezdem jdu zkoumat situaci na chodníku u našeho domku. Na chodníku je již pár milimetrů ledová krusta. „Tak to je opravdu síla“, říkám si. U nás už to bylo a postupovalo to dál na východ a na Moravu.

Jenže v dalším týdnu mají teploty ještě více klesat.

Sedám si do klidu a ladím se na cestu. Intuice mi říká, že mám jet. Ladím se s pokorou na cestu a na to, že bez ohledu na jakákoli zpoždění přijedu na schůzku a potom zpět domů v pořádku.

Ráno nacházím celé své zaparkované auto po ledovou krustou. Jsem ráda, že jsem zvolila variantu bez auta. A cítím, že přes to vše mám jet. Stále mám ale variantu, že na hlavní nádraží změním názor a nepojedu.

Silnice do Prahy jsou v pořádku, takže autobus ani nemá zpoždění. Zato na železnici je to mazec. Na informační tabuli (viz foto) se ani nevejdou všechny vlaky, protože ty, co měly jet v brzkých ranních hodinách, mají 3-4 hodiny zpoždění. Během mého pár minutového čekání zrušili už 3 vlaky kvůli povětrnostním podmínkám.

V podchodu k vlakům u informační tabule (viz foto) přichází k tabuli postupně dva muži v rozladěné náladě. Prohodíme spolu pár přátelských slov, vysvětluji v klidu, co se vlastně děje a všimnu si, že můj pozitivní přístup přeskočí i na ně.

S prvním mužem se loučíme s úsměvem. Druhý chlapík, trochu s nadváhou, 3x opakuje: „Já chci do práce.“ „Buďte rád, že vůbec pojedete, už některé vlaky zrušili.“ A usměju se. Prohodíme pár přátelských slov. Zajímá se, kam cestuji já a jen tak prohodí: „Tak jeďte jiným vlakem.“ Vůbec mi nedošlo, že zrovna vlak s tří-hodinovým zpožděním za chvíli odjíždí. Popřejeme si štěstí, poděkujeme si a oba s dobrým pocitem se loučíme.

MÁM ŠTĚSTÍ. ALE ASI MU JDU I TROCHU NAPROTI.

Sedím v jiném vlaku a průvodčí vůbec neřeší, že mám vázanou jízdenku na jiný vlak: „Je výjimečná situace. V pořádku.“ Super. Děkuji živote.

Schůzku jsem v pohodě stihla. Trochu na nás doléhá atmosféra bytu, ve kterém jsme se nejdříve o taťku a potom o mamku 24/7 střídavě starali.

Ale jinak mezi námi sourozenci panuje dobrá nálada a důvěra. Sestra nám dokonce uvařila oběd. Domlouváme vše potřebné včetně vyklizení bytu a některé věci si bereme již nyní, jiné dáváme do krabic. Někdy přijde nostalgie a vzpomínky, ale také se spolu hodně smějeme.

Často vyslovená věta je: „Tohle bych si rád/a vzala, ale jestli to chcete někdo z vás, klidně přenechám. Vše probíhá v klidu a v pohodě. Cítím vděčnost, že máme spolu takové dobré vztahy. Sestra i brácha jsou skvělí.

MÁM ŠTĚSTÍ. ALE ASI MU JDU I TROCHU NAPROTI.

Zjišťuji, že doba pokročila a můj vlak mi za 5 minut odjíždí. Jen podotknu: „Právě mi odjíždí můj vlak. Nevadí, koupím si znovu jízdenku na pozdější spoj.“

V rámci služby od drah mi přichází sms: „Váš vlak má 115 minut zpoždění.“ Sněhová mrznoucí kalamita se zatím přesunula na Moravu a můj vlak jede právě z toho směru. „Super“, volám, „Mám štěstí. Můžeme v klidu pokračovat.“

MÁM ŠTĚSTÍ.

Dokončujeme naše záležitosti, posedíme u kafe. V místnosti je moc hezká atmosféra. Srdečně se loučíme a já odjíždím MHD na nádraží. Zpoždění se zvětšilo a můj vlak jede až za 40 minut. Sedám do jiného vlaku, který za 5 minut odjíždí.

Sedím spokojeně ve vlaku a píšu si do deníku dnešní zkušenost (tento článek).

MÁM ŠTĚSTÍ, ALE JDU MU I TROCHU NAPROTI.

Jak se vnitřně nastavit, učím na svých seminářích pro ženy. Je k tomu potřeba pokora a důvěra v život a v jeho vedení. Nikoli záměr za každou cenu. A vždy s vděčností poděkuji.