Nestíháš? Dá se to i uvolněně a s radostí.

Ano, čteš správně slovo „nestíhat“. Často se objevují návody „Jak to či ono lépe zvládat?“ Život se zrychluje, hodně lidí se více snaží, více honí, snaží se stíhat a žijí ve stresu a nespokojenosti.

Jsem žena aktivní i ve zralém věku a života si užívám plnými doušky. Už dávno se nesnažím stíhat. Prostě nestíhám. Dlouhodobě. A naučila jsem se v tomto nestíhání najít výhody. Například jsem se díky nestíhání naučila zacházet s hlavními prioritami. Nikdy nemám hotovo, a proto mám stále důvod tady být. Je ještě stále hodně věcí, které se chci naučit, poznat, vykonat, vyzkoušet, sdílet a podporovat druhé lidi. Miluji život a život je pohyb. Dosahuji úspěchu, protože úspěch znamená pohyb.

Zároveň nestíhám. To, co nestihnu dnes, stihnu jindy. Když něco hledám a nemohu to najít, tak vždy najdu to, co jsem hledala minule. Vím tedy, že to najdu někdy příště :-).

Už jako studentka na vysoké škole před zkouškami jsem udělala zkušenost, že je důležité udělat si přestávku, i když mi zbývalo méně času než bylo ještě nenaučené látky na zkoušku. I když to v tom zkouškovém stresu nebylo jednoduché, řekla jsem si: “ Teď dost“ a šla jsem se na chvíli projít nebo si zaplavat do bazénu. A hle, najednou lezlo učivo do hlavy rychleji.

Později jako mladá maminka, zaměstnaná, dvě děti, vše si vyrábějící od oblečení pro celou rodinu, přes vaření, pečení, zavařování, …… jsem udělala další zkušenost. Chystala jsem rodinnou oslavu a neměla jsem žádného pomocníka ani služby jako jsou v dnešní době. Opět bylo času méně než toho, co jsem potřebovala a chtěla udělat. Začala jsem být ve stresu, byla nervózní a protivná. Každá drobnost „nezdaru“ či vyrušení mě rozladila. A tehdy jsem si řekla: „Dost!“. Vybrala jsem nejdůležitější věci, které byly opravdu třeba a dala si následující svolení: „Z toho ostatního co stihnu, to stihnu a co nestihnu, tak si odpustím.“

Začala jsem si celý proces užívat, uvolnila jsem se, přestaly mi padat věci z rukou, opět jsem se usmívala a radovala. Světe div se, stihla jsem mnohem více než mi před tím přišlo reálné. Ale hlavně jsem si vše více užívala. A to, že jsem nestihla úplně vše najednou? Byla jsem ve stavu si odpustit.

Nestíhám. A díky tomu jsem rozvinula své tvůrčí schopnosti. Už jako malá holka jsem vymyslela své originální způsoby „přišívání knoflíků“ pomocí zavíracího špendlíku. Bylo to šup šup. Jen dospělé okolí mé nápady nedoceňovalo :-).

Nestíhám. Avšak život mě baví. Nestíhám realizovat všechny své nápady. Ale ty, co stíhám, si užívám. Nevím, kolik let života mi pán bůh ještě nadělí, ale podle toho, kolik jsem toho ještě nestihla uskutečnit, poznat a milovat, bych tu měla být ještě hodně dlouho.

Nestíhám. Stále ještě nemám všechno hotové. Zvykla jsem si, že nestíhání je součástí mé životní cesty. Jsem stále aktivní. Ve svém věku si rozjíždím další projekt a učím se nové věci, které doplňují ty předcházející. Jsem pestrobarevně aktivní a zároveň si pravidelně dopřávám čas na meditace, čas pro sebe, na ženské kruhy a čas na partnera a na své blízké..

A nestíhám :-). Život mě baví i s tím nestíháním nebo možná právě proto se ze života stále těším.

PŘÍBĚH Z MÉHO ŽIVOTA – KDE JSOU MÉ HRANICE, CO JSOU MÉ HODNOTY.

Dnes už je to hodně let zpátky. Ten den jsem měla velmi nabitý program. Kromě běžných věcí jsem také měla jako lektorka dvouhodinový večerní program v nedalekém městě. Byla to moje premiéra a potřebovala jsem ještě připravit sebe i pár věcí. Můj manžel tehdy doma nebyl.

A do toho zazvonil telefon – můj bratr, který bydlí cca 130 km od nás. Chvíli jsme se bavili a pak položil otázku, jestli by k nám mohli někdy přijet na návštěvu. Zpráva mě potěšila a tak jsem souhlasila s dodatkem, ať mi dají vědět dopředu. „Nooo, víš“, pokračoval opatrně bratr, „my jsme zrovna obchodně v Praze, zítra tu ještě potřebujeme něco vyřídit, a tak jsme si mysleli, jestli bychom mohli přespat u vás? Moc by nám to pomohlo“. „A kdy byste chtěli přijet, já totiž za dvě hodiny odjíždím?“ „Cca do hodiny, jestli můžeme“. Šok. V hlavě se mi začaly honit myšlenky: „Ještě si musím umýt hlavu, připravit materiály na přednášku, pročíst si pár věcí, nemám uklizeno, nic připraveno k jídlu, nemám pro ně povlečené deky na spaní a času nemám nazbyt, ale přece je nenechám ve štychu, je to můj bratr, ale já potřebuji být dnes večer fit ….“ Jak by jsi reagovala ty, milá ženo?

„Dobře, tak přijeďte“, říkám nakonec, rozloučím se a pokládám telefon. Mám co dělat, abych dodělala přípravy na svoji premiérovou večerní přednášku. Za pár minut se vítám s bratrem a jeho ženou a říkám: „Za chvíli odjíždím. Ještě si musím umýt hlavu a dodělat pár posledních příprav. Nemohu se vám tedy věnovat. Spát budete tady“ a ukazuji pokoj. „Deky si musíte povléci sami, tady je čisté povlečení. V lednici si vezměte k jídlu, co chcete. Vrátím se po desáté hodině. Pokud budete chtít, můžeme si spolu ještě sednout a popovídat. Pokud budete unavení, jděte klidně spát.“ Šla jsem si dodělat potřebně a pak odjela.

Moje večerní premiéra dopadla výborně. Měla jsem radost. Domů jsem přijela pozdě, ale čekali na mě. Byla jsem uvolněná a oni také. Přátelsky jsme si popovídali a užili si hezký večer. Pokud bych obětovala moje potřeby a snažila se uspokojit zažitá pravidla pro chování hostitelky, určitě bych se neubránila myšlenkám: „Jsou to sobci. Copak si neuvědomují …? . Copak tohle se dělá? ap.“ Pokud bych je odmítla, mrzelo by mě, že jsem vlastního bratra nechala ve štychu. Ale já jsem ve všem následovala sebe. Přesto z toho mohli i oni dva profitovat. A proto jsme si mohli naše setkání užívat v upřímné srdečnosti.

Nestíhám. Ale umím si poradit :-). A hlavně jsem se naučila mít opravdu ráda.