JAK MÁŠ NASTAVENOU MYSL ? Aneb Jak se projevoval můj vnitřní rebel tvořivě.

Je květnová neděle roku 2024 a připravuji program na některé mé semináře včetně programu ženských kruhů. Uvědomuji si, že mám co dávat a že mohu mnohé ženy vést k jejich vlastní síle srdce a moudrosti.

Cítím vděčnost, že jsem ve svém věku stále zdravá, vitální, naplněná láskou, plná chuti do života a kreativně tvořím nové akce a projekty. Při těchto myšlenkách vždy klepu prstem a říkám: „Děkuji, živote“.

Věk mi nikdo nehádá a některé ženy mi už řekly, že jsem pro ně nadějí, jak naplněný a tvůrčí může být život ve stáří. S vděčností si uvědomuji svou dlouhou životní cestu a hlavně okamžiky, které mě hodně naučily, i když ne vždy byly jednoduché.

Všude kolem vidíme, jak může být stáří bolavé. V mnohých to vyvolává strach ze stáří, i když ne vždy je to vědomé. Navíc to, co často kolem sebe vidíme, se v nás také mnohdy otiskává.

S čím máš spojené stárnutí ty, milá ženo? S vitalitou? S ženskostí? Se zdravím? S životní energií a chutí do života? S láskou? S tím, že s věkem může být život čím dál krásnější? A co kolem sebe potkáváš?

Často máme v sobě spojení: stáří = nemoc, stáří = samota, stáří = bolestný konec života, stáří = už dotyčného nikdo nepotřebuje, stáří = mnoho léků, stáří = chybějící energie, stáří = omezení pohybu, stáří = vnoučata a zahrádka, stáří = konečně nemusím do zaměstnání, stáří = ohnutá záda, stáří = závislost na pomoci druhých, menopauza = už nejsem hodnotnou ženou. A mnozí dodávají: „Tohle nechci zažít“, „Tohoto se bojím“. Nebo si to nechtějí přiznat „Věk je jenom číslo“, apod.

Ano, životní cesty jsou různé a obsahují i bolest a ztráty. Ale opravdu to musí být tak, jak jsme zvyklí vidět kolem sebe?

Sdílím své myšlenky s manželem a ten mi říká: „Ty jsi k životu přistupovala jinak už před 30 lety.“ Chvíli mlčím a pak říkám: „Já k některým tématům přistupovala jinak už s pubertou.“

A najednou se mi vybavuje můj vnitřní rebel, který chtěl žít život jinak, poznávat život jinak. Vidím a cítím před sebou tu moji rebelskou část, která mi pomáhala nastavovat svoji mysl tvořivě.

Rebelskou část, která mě podpořila i v rozhodnutí jít za socialismu s rodinou do emigrace. Rebelskou část, která mi ukazovala, že se dají dělat věci jinak, než je zvykem. A i když jsem pro to, abychom v sobě živili i jiné naše části, jsem za svého rebela vděčná :-).

Jako malá jsem úplně ujetým způsobem získala přesvědčení, že nemám hudební sluch. Přitom jsem tolik toužila umět zpívat. Nakonec jsem si jako dítě vyprosila chodit hrát na piáno a ve 40 letech se přihlásila do ZUŠ na zpěv. V 90. letech se toto nenosilo a já byla široko daleko v tomto věku jediná. Mé rozhodnutí vyžadovalo velkou odvahu. Můj vnitřní rebel mě podpořil.

Ale ještě mnohem dříve jsem se vdala za muzikanta a ten mě řekl, že moje přesvědčení o hudebním hluchu je blbost. Časem jsem zjistila, že sice nikde nehraju a nezpívám, ale hudbu cítím a tuto schopnost využívám ve svých seminářích.

Jako studentka jsem byla dobrá na matematiku, která mě i bavila, ale s tím šlo přesvědčení, že nejsem dobrá na cizí jazyky. Stačilo, aby lidé v mém okolí říkali, že člověk je dobrý buď na matiku nebo na jazyky.

Opět se probudil můj vnitřní rebel, a řekl mi, že to tak rozhodně nemusí zůstat. Pomohl mi nejen rebel, ale i jeden učitel na VŠ slovy: „Vy kdybyste se trochu učila, tak byste byla v té němčině dobrá.“ A pomohla mi také emigrace.

Splnit si jazykový sen můžeme různým způsobem. Stejně jako i jiné sny a cíle. Hlavně to nevzdat jen proto, že jsme si někde nechali vnutit, že na to nemáme.

Ale můj podporující rebel mi dával sílu i v jiných oblastech. Byla jsem mladá a chtěla se líbit. Uvědomovala jsem si, že mládí trvá jen určitou dobu a pak to bude pryč. Kde jsem na to přišla? Všude kolem jsem viděla ženy, které po dětech ztrácely figuru, přibíraly na váze a byly utahané a vnímané jako staré.

Jednou jsem byla na prázdninách a moje kamarádka tam měla maminku. Podle mého tehdejšího vnímání už byla stará (něco přes 40 :-)). Tato žena sportovala a udržovala si figuru.

A já udělala rozhodnutí: „Vidím, že to jde. Proč bych to nemohla mít taky.“ A nové přesvědčení bylo na světe. Tato žena mi ukázala svým příkladem, že to jde, ani o tom neví. Potřebujeme vidět příklady. A těch příkladů je v dnešní době již hodně.

V 19 letech jsem začala chodit s jedním klukem, kterému bylo 26 let. Měla jsem hodně energie a chuti do života. A on mi jednou řekl: „Počkej až ti bude tolik, co mě, taky už nebudeš mít tolik energie.“ Zasmála jsem se a můj vnitřní rebel odpověděl: „Moje máma má energii i ve čtyřiceti a já ji budu mít taky.“

Po krátké době jsme se rozešli, ale já se tehdy rozhodla, že si životní vitalitu udržím celý život. A podle toho dělala i různé volby, které mému přesvědčení odpovídaly.

Něco podobného jsem zažila s kolegyní mého manžela: „Ty jsi mladá a štíhlá, ale počkej až ti bude přes třicet. To už je těžší udržet váhu.“ A časem od jiných: „Počkej, až ti bude přes 40, pak …“, „Počkej až přijde menopauza, potom jdou kila nahoru.“

Vždy se ozval můj vnitřní rebel: „Tak to teda ne, může to být i jinak.“ Vlastně jsem těm lidem s negativními nálepkami a negativními prognózami na moji osobu nebo na život vděčná. Vždy se ve mně ozval můj vnitřní rebel, který mi dal vnitřní sílu a umožnil mi vytvořit podporující přesvědčení.

Byly samozřejmě situace, které nebyly lehké, některé byly velmi bolestivé a některá limitující přesvědčení v sobě jsem objevila až během života jiným způsobem. Ale vnitřní rebel mi pomohl je překonat.

Například, když jsem začala dělat nové věci, nové projekty, začala podnikat, cestovat do nezvyklých destinací a nezvyklým způsobem nebo když jsem skákala padákem apod. Nebo ve vztazích.

Ukázal mi je život. Asi už věděl, že mi vnitřní rebel nakonec znovu pomůže, abych je nahradila přesvědčeními podporujícími :-).

A tak mi moje vnitřní rebelující část pomáhá zpochybňovat zaběhnuté „pravdy“ (nikoli hodnoty) a další vnitřní části mě podporují k tvorbě života, který je s věkem více a více naplněný láskou, vitalitou a radostí ze života.

Mimochodem, na ZŠ jsem byla přesvědčená, že nemám talent na psaní slohů. Dalo mi to totiž vždycky velkou práci. Teď píšu ze zkušenosti tak, jak to cítím a jde to lehce. Takže nenechejme se odradit ani prvními neúspěchy.

Na závěr chci zmínit ještě jeden paradox. Život je jinak plný paradoxů. K tomu, že si udržuji mladistvý elán, zdraví a vitalitu přispělo i to, že jsem přijala stárnutí a také to, že jednou umřu.

Živote děkuji. Děkuji, že mě vedeš.

Jarmila