SKRZE EMOCE K SOUCITU

Emoce, vztahy a vnitřní síla ženy.

Mnohé věci máme načtené, získané ze seminářů a od druhých lidí. Ale skutečné hlubší pochopení přichází až s osobním prožitkem.Tento příběh se mi stal před pár lety na jednom semináři a byl pro mě velmi cennou zkušeností v oblasti vztahů a zpracovávání emocí.

Byla polední pauza a při výdeji jídla vznikla fronta a také trochu zmatek. Výdejní samoobslužná místa byla totiž dvě, těsně vedle sebe, jedno na polévku a druhé na hlavní jídlo. Přišla jsem do jídelny trošku později, většina lidí stála již na druhé jídlo, a tak jsem šla hned k místu s polévkou. Pro jistotu jsem se ale zeptala lidí na druhé jídlo, abych je náhodou nepředběhla. Jejda, v tom mumraji jsem ale přehlídla Honzu, který přišel přede mnou a polévku ještě neměl. Pustil se do mě dost vulgárně a nečekaně, že jsem se nezmohla na slovo. Cestou ke stolu mi to vše došlo a rozhodla jsem se, že musím vysvětlit situaci a také se postavit za sebe. Zkrátka si stanovit vlastní hranice a nedovolit, aby někdo se mnou takto jednal. Otočila jsem se na Honzu a naivně si myslela, že vše vysvětlím. Byl v ráži, vůbec nevnímal, co mu říkám a jen nadával. Vjel do mě vztek a poslala jsem ho do prdele. Později jsem se dozvěděla, že jsem ten den nebyla jediná, do koho se takto arogantně pustil.

Na první pohled vyřízení účtů, postavila jsem se za sebe, vysvětila nedorozumění, oba jsme si řekli svoje i když v silných emocích a tedy jsem mohla tuto zkušenost pustit. Ale já to takto nastavené nemám. Zůstala ve mně divná pachuť. Náš vztah se tímto velmi narušil. Mohla jsem si říci: „Co mi je po nějakém Honzovi. V rámci výcviku se ještě na dvou seminářích setkáme a pak už ho možná nikdy neuvidím.“ Jenže ve svém srdci jsem cítila bolest. 

V polední pauze jsem cítila, že se potřebuji projít do polí a do lesa a být sama se sebou, v pohybu a ve spojení s přírodou. Nasávala jsem vůně pozdního léta, zaměřila se na své tělo, na svůj dech a vnímala pocity.Samozřejmě mě napadaly myšlenky o odpuštění, soucitu, pochopení, pozitivním myšlení ap. Místo toho jsem se rozhodla dát prostor pro pochopení sebe a svých potřeb. Nejdříve jsem si dovolila vyslechnout tu malou v sobě, tu naštvanou. Dovolila jsem si nahlas na Honzu zanadávat. V lese mě nikdo neslyšel :-). Dávala jsem mu nejrůznější ošklivá jména jako „hajzl jeden, kretén, idiot“ a podobně, která bych do očí rozhodně říkat nechtěla. Posuzovala jsem ho z té nejhorší stránky, soudila jsem ho, říkala nahlas, co by měl a neměl …. Po chvíli jsem cítila, jak jsem v sobě uvolnila napětí. Pak jsem znovu obrátila svou pozornost na své vnitní dítě a položila otázku: „Co potřebuji?“ (co potřebuje ta malá ve mně, mé dítě?). Rozplakala jsem se. Potřebuji milovat ….

Jakmile jsem se uvolnila a cítila cennou esenci té části, která se hlásila o slovo, jakmile jsem jí dala prostor a věnovala ji pozornost bez výčitek, moralizování, jaká bych měla být, došlo ke zklidnění. Pokud člověk toto ještě neumí, potřebuje nutně odborného průvodce, aby se ve svých emocích neutopil nebo v něm emocionální energie nezatuhla a nepůsobila somaticky.  Průvodce pomůže rozpustit bloky, které tento proces nedovolují nebo komplikují.

Jakmile u mě došlo k uvolnění, poté, co jsem si dovolila upřednostnit sebe a své zraněné vnitřní dítě, najednou jsem začala vidět toho druhého a v mém srdci se objevil soucit. Najednou jsem v něm totiž viděla toho malého kluka a cítila jsem jeho zranění, aniž bych ho musela „zachraňovat“ nebo ho použít jako únik před sebou a svými potřebami, svými zraněními. Tento soucit ve mně vznikl přirozeně na rozdíl od situací, kdy se snažíme druhé chápat na prvním místě a sebe popíráme. Zkrátka kdy se snažíme zůstat těmi hodnými a nevinnými.

Mé srdce se naplnilo láskou. Prožívala jsem obrovskou proměnu a celá jsem zářila. Spěchala jsem zpátky. Potřebovala jsem se setkat s Honzou ještě jednou, ale v jiném rozpoložení, v jiné energii. Vyhledala jsem ho a řekla, že s ním musím mluvit. Podívala jsem se mu zpříma do očí a pevným hlasem, zároveň velmi laskavě ze srdce řekla: „Honzo, je mi líto, že k té situaci došlo. Mrzí mě, že jsem k tomu nedorozumění přispěla malou všímavostí a tím tě přehlídla. Honzo, mám tě ráda“. Překvapil mě svojí odpovědí: „Jarmilo, promiň, mrzí mě, že jsem se choval tak arogantně.“ OBJALI JSME A BYLO TO VELMI ÚPŘÍMNÉ :-).

Na příštím turnusu jsme se nemuseli sobě vyhýbat. Naopak přivítali jsme se srdečně a rádi se viděli. Vše bylo čisté a proto jsme mohli minulost s klidem pustit.

V tomto příběhu nešlo o partnerský vztah, přesto dodávám: „Chceme láskyplný partnerský vztah s mužem, ale nejdříve je potřeba mít láskyplný vztah se sebou :-)“.