EGO A PROCES TRANSFORMACE
Vstávala jsem zase pozdě, ale meditaci jsem nevynechala. Přišly mi zajímavé vhledy.
Viděla jsem ten známý obrazec „ledovce“, kterým se vyjadřuje, jak malá je část vědomí a jak velký je obsah nevědomí. Nevědomí s obsahem životních emocionálně nabitých zkušeností, které jsme vytěsnili, protože pro nás byly moc bolestivé, moc zahlcující a nedokázali jsme je ve vědomí integrovat.
Ale jakmile přichází doba, která si žádá posun vědomí, ať už u jednotlivce v jeho osobním životě nebo v celé společnosti, vylézají vytěsněné obsahy do vědomí, aby mohly být opět viděny. Tedy aby se na ně posvítilo a mohly být integrovány. Tím pádem (od)puštěny, uvolněny, osvobozeny, zbaveny emocionálního náboje.
Těmto obdobím obvykle říkáme krize. Krize je přechod z navyklé zóny komfortu, tedy určitého vědomí, do neznáma. To staré už nestačí nebo se dokonce hroutí a nové ještě není poznané, vytvořené, stabilizované. Proto krize vždy doprovází strach a nejistota, kladení odporu a zoufalá snaha udržet to staré.
Ve skutečnosti je potřeba integrovat a láskou obejmout obsahy, které vylézají z temnoty, tím je integrovat a proměnit v „humus“, z kterého může vyrůst to nové. To ale neznamená nechat si vše líbit a se vším souhlasit. Vzít si z toho starého dary a hodnoty, o které je možné se opřít a ostatní pustit a s důvěrou se otevřít do nového. A začít nově tvořit.
Místo toho vidím, jak je velká část lidí plná strachu, zmatená, neví, co je vlastně pravda a co ne, bojuje proti všemu, dostává se do stresu, klade odpor tomu novému, není schopná vidět a uchopit důležité hodnoty a místo boje začít tvořit nové.
Ve stresu se tvořit nedá. Ve stresu se nemůžeme vyvíjet, protože nemůžeme tvořit. Ve stresu jsme buď paralyzovaní cokoli udělat nebo vyrážíme do boje o přežití. Naše ego vyráží do boje proti všemu, co je jiné. Ego, pracně léty vytvářená osobnost, na které mnohdy lpíme a odvozujeme od ní svoji hodnotu. Skutečná hodnota je však ukryta hlouběji a do té hloubky je možné se dostat jen skrze své srdce.
Dnes se odehrává boj nejrůznějších forem ega, která na sebe naráží. A my lidé přitakáváme tomu či jinému egu, protože i u nás vítězí ego a „pravda“ našeho ega.
Jak z toho ven? Nejdříve vzít zodpovědnost za své vlastní stínové obsahy, které se derou ven na světlo a mít odvahu se s nimi setkat a podívat se jim do očí. Unést ten pohled a následně tomu otevřít srdce. Přestat s těmito vlastními stíny bojovat jako s obrazem v zrcadle, kdy tyto obsahy přesouváme z nitra ven do druhých lidí (zrcadla). Je to totiž náš obraz, který v zrcadle vidíme. A i kdybychom zrcadlo zničili, abychom ten nesnesitelný obraz neviděli, abychom se ho zbavili, tak stejně v nás tento stín zůstane a bude si hledat jinou cestu, jak být viděn.
Čím dříve se nám podaří prosvítit vlastní stíny, tím dříve přispějeme ke zlepšení nejen vlastní životní situace, ale i té celospolečenské. A vědomí lidstva se posune do nové dimenze. Celospolečenské vědomí tvoříme totiž všichni.
Žijeme v době, která je převratná, neuvěřitelně převratná. Je sice náročná, velmi náročná. Ale dává obrovské možnosti. Je na nás, zda současnou transformaci využijeme a vstoupíme do většího světla = lásky, nebo zda se svým bojem zničíme.
P.S. Všímám si jedné věci. Učím se vědomě více pozorovat než reagovat a najednou se mnohé mění. Začínám svět i jinak vnímat. Ve větších souvislostech a více do hloubky. Děkuji :-))
