ŽIVOT A SMRT

Provázela jsem svého tátu na druhý břeh.

ŽIVOT MĚ VEDE TAM, KDE MĚ CHCE MÍT. DO LÁSKY. DO PRAVDY.

A vede mě leckdy způsobem, který odporuje mentálním vzorcům: „měla bys …“, „neměla bys …“, „mělo by se …“ Vzorce, které vznikly v minulosti a ne vždy jsou zcela platné i nyní.

Každý okamžik je jedinečný a proměnné, které se v každém okamžiku „tady a teď“ vyskytují, se neustále proměňují (jak již výraz v sobě obsahuje).

Pokud se necháme vést samotným životem a s důvěrou se mu otevřeme, povede nás životní síla v souladu se všemi proměnnými „tady a teď“.

Pak budeme vědět „všechno“, i když nebudeme vědět vůbec nic. Záleží na tom, jaký stupeň důvěry v život jsme dosud dosáhli. (Tím nechci vůbec říci, že se nemáme nic učit.)

Poslední týdny právě procházím hlubokou zkušeností týkající se života a smrti. Hlubokou zkušeností, jak mě život vede, když to dovolím.

Můj 93 letý táta začal vykazovat známky toho, že konec přijde brzy. Ale kdy? Oslabený a nemocný byl již několik let.

Dne 23.1.2024 jsem si vyložila na toto téma karty. Vyšla mi kromě jiného karta č.6. Z nějakého důvodu jsem toto číslo nebrala v úvahu a zapomněla na to.

Začaly mi však přicházet impulzy k jednání. Se sourozenci jsem se domluvila, že 29.1. 2024 přijedu a pak na 3-4 dny od 1.2. i přes noc.

Život mě jasně vedl: „Převedeš ho na odchod. Jeho duši řekneš, že už může odejít. Pomůžeš mamce, aby ho vnitřně pustila. Zůstanete u něho v tichu a za vše poděkujete, popř. uděláte rituál odpuštění. Budeš vnímat jeho duši, a ta ti poví, co a jak dál.“

Přijela jsem na místo a byla překvapena silou vnímání. Dostávala jsem nejrůznější pokyny z nejrůznějších zdrojů …

Najednou příbuzná Andrea „náhodou“ zajistila kněze, takže jsem rituál odpuštění nemusela dělat sama. Kněz nám pomohl a inspiroval nás svou vlastní paliativní zkušeností, která byla velmi cenná.

Taťka už celý den jenom spal. Přestali jsme ho budit na léky i na jídlo, abychom nenarušovali jeho klid a proces odcházení. Jenom hygiena ještě byla občas potřeba.

Během spánku jsme s láskou a v klidu pobývali u jeho lůžka, občas ho pohladili a polohlasem říkali, jak ho máme rádi.

„Náhodou“ a přirozeně jsme se s mamkou začaly bavit o tom, že už tady taťka dlouho nebude a že ona nemá černý svetr, který by potřebovala na pohřeb. Tak jsme ho objednaly.

Vše tak hezky „náhodně“ plynulo i v dalších drobnostech.

Pak jsem odjela, abych udělala také něco pro sebe. Opět přišel impuls: „Teď už tu nejsi třeba“ a 4.2. předala štafetu sestře a bratrovi.

V noci z 5.2. na 6.2. jsem nemohla spát. A tak jsem ležela a zůstávala v modlitbě za klidný odchod duše mého táty.

Byla to velmi silná zkušenost. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje.

I můj muž říkal následně, že ze mě vyzařovala zvláštní síla, které jsem si sama nebyla vědoma. Možná to byla síla propojení. Nevím.

Ráno 6.2. přišla zpráva od sestry, že taťka umřel.

Najednou se mi vybavil okamžik, kdy jsem 23.1.2024 vykládala karty na taťku a jeho umírání. S údivem jsem řekla manželovi: „Dnes je šestého o-) !!“

Na nějaké úrovni jsem to věděla, moje duše to věděla. Ve vědomí jsem to neměla.

Mé kroky vedl ŽIVOT. Děkuji.

Cítím obrovskou vděčnost.

Taťka umřel doma, v požehnaném věku, v klidu a důstojně, obklopen milující rodinou.

Byl mým velkým vzorem a cítila jsem naši vzájemnou lásku.

Cítím vděčnost za to, že jsem své kroky a počínání odevzdala s důvěrou životu a mohla přispět k důstojnému přechodu jeho duše na „druhou stranu“.

Často si my lidé hrajeme na to, jak jsme děsně chytří, přitom ve skutečnosti nevíme vůbec nic. Alespoň, co se života a smrti týče.

Pokud se však v pokoře a důvěře otevřeme životu a necháme se vést, tak se vše děje, jako bychom věděli „všechno“.

Vyžaduje to však přijetí toho, že ve skutečnosti nevíme.

Jeden z velkých paradoxů života.

Děkuji tatínku. A děkuji živote.

S láskou dcera Jarmila

P.S. Na pohřbu jsem měla také smuteční řeč. Prý krásnou. Mluvila jsem z hloubi duše.