KDYŽ DĚTI DOSPĚJÍ, ROLE MÁMY SE MĚNÍ. ALE LÁSKA ZŮSTÁVÁ.

Všimli jste si, jak moc se v naší společnosti mluví o tom, jak být dobrou mámou malých dětí, ale jak málo se mluví o roli mámy, když už jsou děti dospělé?

Jako by se od nás, žen, automaticky očekávalo, že budeme tím stoprocentním servisem a tmelem rodiny napořád. I když je nám padesát, šedesát nebo sedmdesát a více.

Že náš život bude definován vařením nedělních obědů, pečením buchet a neustálou babičkovskou pohotovostí.

Já osobně se celý život potýkám s tím, že se do tradičních představ druhých lidí nevejdu.

Žiju svůj život podle svého – skákala jsem padákem, strávila týden v temnotě, cestovala pravidelně do Indie a k šamanům do amazonského pralesa, cestuji do Himaláje a úspěšně podnikám. A mnohé v době, kdy to nebylo úplně běžné.

Miluji život, svou rodinu i čas strávený s manželem i vnoučaty. Přesto vím, že nejsem ta typická žena, která by tu byla jen pro druhé. Jakmile naše dvě dcery dospěly, začala jsem si plnit své sny.

Dřív jsem si říkala, jestli je to takhle v pořádku. Jestli to, že nestojím každou neděli u plotny pro rodinu a nevolám dcerám každý den, není nějaká moje chyba.

Dnes už vím, že není.

My ženy máme často pocit, že bychom se měly rozdat úplně. A přesto si někdy říkáme, že to pořád není dost.

Uvědomila jsem si, že to není projev sobectví, chyba v komunikaci a už vůbec ne nedostatek lásky.

Přechod od péče k „přítelkyni“:

Role matky se zkrátka s věkem dětí přirozeně mění.

Když naše děti dospějí, naše hlavní mateřská mise – ukázat jim cestu životem a dovést je k samostatnosti – je splněna.

Moje dcery jsou dospělé, zajištěné a v životě si vedou dobře.  S manželem jsme na ně hrdí. To, co jsme jim mohli dát, jsme jim dali. Teď už si tvoří svůj život podle svých představ.

Role majáku, ne přístavu:

Už nemusíme držet ochranná křídla nad každým dnem. Stačí, když vědí, že na světě existuje místo, kam se mohou vrátit, když budou potřebovat.

Od té chvíle už nejsme „manažerky“ jejich životů, ale dospělé partnerky. Vztah se mění z vertikálního na horizontální.

Potkáváme se jako dva dospělí lidé.

To, co mezi námi zůstává, je hluboká láska. Jen už nemá podobu neustálé péče, ale spíše svobody, respektu a vědomí, že jsme tu jedna pro druhou, i když každá žijeme ve svém vlastním tempu.

Už jde o vzájemné projevy zájmu. Už nečekáme, co pro nás máma udělá. Můžeme to být my, kdo mámu pozve na kávu a jen tak si popovídat.

Vzor svobody a stárnutí:

Tím, že si dovolím žít svůj život, dávám svým dcerám jiný druh daru. Ukazuju jim, že stárnutí nemusí znamenat rezignaci, ztrátu identity nebo obětovat se dětem.

Ukazuji jim, že je možné žít plný a svobodný život až do pozdního věku. Že je možné se rozvíjet a tvořit v každém věku. A to má také velkou hodnotu.

Mám své dary, mám své limity a mám také své potřeby.

Dávám ze sebe maximum a dávám to s láskou.

Ale už odmítám hrát hru na to, že musím vyhovět starým šablonám, abych byla „správná“ máma.

Žena má více rolí než jen roli matky.

Partnerka, dcera, matka, babička, sestra, kamarádka, zaměstnaná žena či podnikatelka, hospodyně, tvůrkyně …

Když děti dospějí, často přijde péče o staré rodiče. Znám to moc dobře.

Říci svým dospělým dětem: „Teď nemám kapacitu“ není sobectví, nýbrž zdravá sebeúcta.

Tím, že ukazujeme svým dospělým dětem, že máme i svůj vlastní život, že si umíme najít čas na sebe a své sny, jim dáváme krásný příklad do života. A to je také dar.

A jak to máte vy, milé ženy?

• Dokázaly jste s dospíváním svých dětí opustit tu starou, pečující roli a najít v mateřství novou svobodu?
• Nebo v sobě stále řešíte pocit viny, že pro své dospělé děti neděláte „dost“ podle představ okolí?
• Nebo vás tradiční role mámy a babičky, která s radostí připravuje nedělními obědy, naplňuje?

Napište mi. Napište mi třeba i do komentářů na fb, kam jsem dala tento článek také. Moc ráda si přečtu vaše příběhy a zkušenosti. Změna role totiž neznamená méně lásky – naopak, dává jí to nový, dospělý rozměr.