UMÍME BÝT VŮBEC ŠŤASTNÍ?

A EXISTUJE ŽIVOT, VE KTERÉM NEBUDEME MUSET NIC ŘEŠIT?

Včera jsem dokončila svůj nový e-book o emocích: CO KDYŽ V EMOCÍCH NEMLUVÍŠ CELÁ TY? Podle mě má velmi hodnotný obsah, který čerpá z mých životních zkušeností a který vede k většímu pochopení, jak to vlastně která v sobě máme.

A v noci do 4 hodin do rána jsem se snažila s pomocí AI nastavit Trigger, automatizaci, double opt-in … Zkrátka, aby bylo možné si e-book z mého webu stáhnout.

Do nedávna to pro mě byly cizí pojmy, ale přes všechny vyskytující se chyby a problémy jsem se nevzdávala. Nakonec se povedlo. Mám z toho velkou radost.

Ráno jsem vstávala až v deset a potom celou hodinu seděla v pyžamu na zahradě, užívala si klid, nic nedělání, zpěv ptáků a letní pohodu. Jen jsem pozorovala tu krásu kolem.

A právě v té chvíli mě napadla myšlenka: „Dokážeme být vůbec šťastní?“

Možná si také kladeš otázky o štěstí?

Možná se dokonce ptáš, kudy vede cesta za štěstím?

Jeden moudrý docent na filosofické fakultě nám sdělil větu, která mě zaujala: „Honba za štěstím vede do pekel.“

A zároveň je štěstí něco, co máme často na dosah ruky.

Ale dokážeme být vůbec šťastní?

Dnes v noci a k ránu jsem se mohla naštvat a říci: „Tohle není pro mě.“ Vztek jsem v některých momentech opravdu cítila, ale jeho energie mi pomohla se nevzdávat.

A teď tu sedím a přestože neprobíhalo vše dokonale, cítím, jak po námaze přišel krásný klid.

A myslím, že právě tady se skrývá něco důležitého.

Kdysi jsem si, a ty možná taky, představovala štěstí jako místo.

„Až bude všechno vyřešené…“

„Až bude všechno hotové …“

„Až dostuduji …“

„Až najdu toho pravého muže …“

„Až bude více peněz …“

„Až bude zdraví ….“

„Až už nebudeme muset řešit žádné problémy …“

„Až …..“

Jenže čím déle žiji, tím více vidím další roviny a souvislosti, které jsem dříve neviděla.

A najednou si vybavuji lidi, kteří jsou úspěšní a kterých si velmi vážím, a vidím

muže, který přišel o ženu,

další, který málem přišel o život,

ženu, která přišla tragicky o jedno své dítě,

další řešili vážnou nemoc,

jiným se zhroutil mezinárodní byznys,

a já bych mohla přidat svoje vlastní bolesti.

A tito lidé přesto našli smysluplnou cestu a nacházejí ve svém životě nové štěstí a tvoří svůj život smysluplně dál.

Neexistují lidé bez bolesti. Ale žijí lidé, kteří život nevzdali.

Uvědomuji si, že za každým úspěchem bývá příběh, který z fotografií nepoznáme.

Takže opět pokládám otázku: „Dokážeme být vůbec šťastní?“

Nepřijde ti někdy, že v sobě máme část, která má potřebu pořád něco řešit nebo vytvářet problémy skoro z ničeho?

Myslím, že ano.

A dokonce to dává biologický smysl.

Náš mozek se totiž po statisíce let nevyvíjel proto, aby byl šťastný.

Vyvíjel se proto, aby přežil.

Proto mnohem rychleji zachytí nebezpečí než krásu.

Rychleji hledá chybu než důvod ke spokojenosti.

Psychologové tomu říkají negativní zkreslení. Je to evoluční nastavení lidského mozku, kvůli kterému přikládáme mnohem větší váhu negativním zážitkům než těm pozitivním.

Mozek se stále ptá:

„Je všechno bezpečné?“

Jen velmi zřídka se sám od sebe zeptá:

„Jak krásný je dnešní den?“

To druhé se musíme učit vědomě.

A myslím, že existuje ještě jedna rovina.

Tvořiví lidé.

Kteří píší.

Tvořivě přemýšlí.

Vedou semináře.

Vymýšlí nové věci.

Přistupují k práci a podnikání tvořivě.

Jsou to lidé, možná i jako ty,

kteří tvoří a vyvíjí se celý život.

Potřebují tvořit.

S odvahou vstupují do života a touží ho poznávat.

Jenže to znamená i setkávaní s něčím, co ještě neumím.

S tím přicházejí nové životní či tvůrčí výzvy.

Protože každé nové patro domu znamená nové schodiště.

A tak mě napadá, že možná štěstí není období bez problémů.

Možná je to období, kdy problémy přestanou být středem našeho života.

Když jsem dnes ráno seděla na zahradě v pyžamu …

… Existovaly resty.

… Existoval pokles obratu.

… Existovala manželova nemoc.

… Existoval neuklizený dům.

… Existoval smutek, že jsem se dlouho neviděla s vnučkou.

A přesto jsem tam seděla.

V klidu.

S pocitem štěstí.

Ne proto, že by nepříjemné věci neexistovaly.

Ale protože v té chvíli ztratily hlavní roli.

A v tomto prostoru se objevovaly myšlenky:

„I kdyby to nevyšlo, není to tragédie.“

„Ještě může přijít nápad, řešení …“

„Mít uklizený byt je sice pěkné, ale ne vždy to nejdůležitější.“

Ve svém věku už vím, že

„Mraky přijdou. A zase odejdou.“ A mezi tím je mnoho okamžiků, které stojí za to opravdu prožít.“

A tak tu sedím na zahradě v pyžamu, obklopena květinami. Vnímám, jak manžel s vnukem muzicírují. Hladím našeho kocoura. A užívám si zvuky krásného letního dne po probdělé noci, kdy jsem zápasila s technologiemi, které pro mě byly ještě před týdnem cizím světem.

A přemýšlím nad otázkou štěstí.

V mém životě je práce, radost, nejistota, vztahy, ztráty i naděje. A se vším tím mi můj život připadá krásný.

Když jsem byla mladá, tak jsem se ptala:

„Jak je to či ono správně?“ „Jak to či ono udělat správně?“ „Co ještě můžu udělat?“

Dnes se mnohem častěji ptám: „Co ještě můžu objevit?“

A myslím, že právě zvědavost je jedním z nejsilnějších zdrojů životní vitality.

Co všechno patří do tvého života?

A jak to máš ty se svojí zvídavostí v životě?

Před pár desetiletími vůbec neexistovaly myšlenky, že budu kolem sedmdesátky řešit e-book, automatizace, double opt-in a psát články o životě. Přesto to dělám.

Člověk nemusí přestat růst jen proto, že přibývají roky.

Ale vrátím se k otázce, zda dokážeme být vůbec šťastní?

Najednou mi dochází, co všechno jsem v tom okamžiku na zahradě v pyžamu prožívala:

• radost z dokončeného e-booku,
• uspokojení, že jsem se nevzdala a zvládla technickou překážku,
• hodina klidu na zahradě,
• manžel s vnukem, kteří spolu muzicírují,
• úleva, že případný nezdar v jednom projektu není katastrofa,
• obdiv k lidem, kteří se po těžkých životních ranách dokázali znovu postavit,
• radost z květin a zahrady, kterou letos zvelebuji.

Uvědomuji si, že štěstí i starosti nebo různé emoce mohou existovat vedle sebe.

Vnučka (15) letos o prázdninách u nás na prázdninovém týdnu asi nebude. V tomto věku je přirozené, že chce být více s kamarády než s babičkou a dědou. A o prázdninách má jiný bohatý program.

Je mi to trochu líto. Zároveň si uvědomuji, že tím získám více dní na svoje psaní.

Takže lítost i příležitost. Smutek i vidění něčeho dalšího.

Když si po sobě čtu svoji dnešní zprávu, nacházím v ní:

• radost z dokončeného díla,
• únavu po náročné noci,
• chvíli ticha na zahradě,
• lítost po vnučce,
• radost z vnuka,
• nejistotu kolem projektu,
• obdiv k lidem, kteří překonali těžké zkoušky,
• humor,
• vděčnost,
• zvědavost.

To všechno v jednom jediném dni.

Jenom proto, že jsem se zastavila a uvědomila si to.

V jednom dni jako by byla obsažena témata celého života.

A tak mě napadá, že:

štěstí není velká hora, na kterou jednou vystoupíme. Je to mozaika malých kamínků. A čím jsme starší, tím víc si jich umíme všímat.

Jaké kamínky štěstí právě teď vidíš ve svém životě? Možná se stačí jen na chvíli zastavit a kamínky štěstí si připomenout.¨

A proto tě nyní zvu k experimentu. Zastav se a podívej se, co všechno obsahoval tvůj dnešní den. Tvůj týden. Tvůj měsíc. Tvůj rok. Možná budeš sama mile překvapena, kolik hojnosti v nich objevíš.

Anebo jen tak buď.

Protože někdy úplně stačí, že člověk sedí v pyžamu na zahradě … a něco v něm tiše kvete.

S láskou Jarmila