KUDY DÁL? JAK Z BLUDNÉHO KRUHU VEN?

Dnešní doba je opravdu mnohdy náročná. Navíc rychlá, plná změn, klade vysoké nároky na jednotlivce, na páry i na národy. Šíří strach a prohlubuje úzkosti. Každý si volí svůj způsob přežití a způsob, jak uvolnit napětí.

Někdo bojuje na sítích, jiný doma v rodině. A někteří bohužel i na frontě. Někdo se mnohem více snaží a přidává plyn a je jen otázkou, jak dlouho takové tempo a napětí vydrží. Jiný rezignuje ve smyslu, že to stejně všechno stojí za h..no, že se nedá nikomu věřit, že se na vše může vykašlat. Existují i movité sociální skupiny lidí, které utrácí ve smyslu „carpe diem“ (užívej života), možná proto, aby mohli svůj strach a úzkost popřít a žít ve sladké nevědomosti a zapomnění.

Strach se šíří po celé zemi a způsobuje, že jsou lidé schopni uvěřit každé „ptákovině“. Strach totiž nejen oslabuje imunitní systém, ale také zatemňuje mysl a snižuje inteligenci. A bohužel jsou lidé ve strachu lépe manipulovatelní některými jedinci, kteří umí situace velmi dobře využít. Z nedávné historie známe takových příkladů několik. Bohužel zapomínáme. Malujeme si minulost na růžovo.

Neumíme se otevřít lepší budoucnosti. Proč? Protože jsou ve hře naše stará paradigmata a negativní a oslabující přesvědčení uložená hluboko v našem podvědomí. Je potřeba se obrátit do sebe, objevit své skryté vzorce, rozpustit je a nahradit novými.

A právě v tomto směru je tato doba geniální, výjimečná. Dává nám totiž nástroje a možnosti, abychom mohli vnitřní změnou projít. Vyplavuje z našeho podvědomí stará, omezující, strach vyvolávající a emociálně nabitá témata, přesvědčení a vzorce, s kterými novou kvalitu života nemůžeme vytvářet.

Musíme se změnit uvnitř, abychom mohli tvořit novou realitu. Abychom mohli žít novou kvalitu života. Jak se v dnešní době čím dál častěji opakuje: „Tvořit zevnitř ven.“ Světelné a informační pole nás všechny ke změně nevyhnutelně vybízí.

Vše, co není pravdivé, je oslabováno. Průvodní jevy jsou vztahové problémy, rozpady partnerských vztahů, tělesné symptomy, nemoc, ekonomické a existenční problémy … Máme šanci naučit se zcela jiné úrovni dávání – přijímání. Naše vztahy dostávají skrze vzniklou krizi šanci, aby se posunuly na novou úroveň lásky, intimity a rovnocenné spolupráce.

Dosud jsme často jednali pod vlivem nevědomého či vědomého strachu, naučených vzorců, co se má, nemá, smí a nesmí. Byli jsme doma i ve škole vedeni k tomu, abychom se více snažili. Nikoli kvalita výsledku, nýbrž hlavně se snažit. Nebo alespoň snahu předstírat. Někteří jste zažili slova učitelky na rodičáku: „Když se bude trochu víc snažit, tak přimhouřím oko se známkou.“

A tak se muž snaží být se ženou, snaží se ji vnímat, snaží se ji uspokojit, snaží se věnovat rodině, snaží se zajistit rodinný standart, snaží se do úmoru v práci, snaží se zavděčit šéfovi nebo naopak kličkovat a snažení předstírat. A výsledkem je únava a pocit nedostatečného uznání. „Tolik toho dělám a nikdo to neocení.“ Začne hledat únik – hry, milenka, zážitky, drogy, …

Ale dával opravdu? Snažil se. Snažil se, ale duchem byl často jinde. Snažil se, ale myslel na něco úplně jiného. Snažil se jako robot., místo aby byl tvůrcem a tvořil nový svět. Opakoval vzorce svého rodinného systému a sám tady nebyl. Nebyl přítomný. V lepším případě snil. Ale pokud v sobě nic nezměnil, tak sní možná do dnes. Ale už bez partnerky, bez práce a plný frustrace.

A ženy? Také jsme se snažily. Snažily být dobrými partnerkami, milenkami, matkami, dcerami, kamarádkami, co nejlepší v práci, při studiu, snažily se vytvářet co nejlepší domov, zajistit co největší komfort pro své děti, co nejlépe vypadat … A kam nás to přivedlo? Mimo sebe. Ztratily jsme to nejcennější, sami sebe.

Skutečně milovat a skutečně dávat mohu jen ze sebe. Jakákoli snaha být dobrá nebo dokonce být nejlepší je vyjádřením vnitřního vzorce: „Nejsem dost dobrá ….“ (doplň si to svoje). A proto se snažíme. Ale snažení není skutečné dávání ze srdce. Snažení je snaha dostat, abych si potvrdila svoji chybějící sebehodnotu. Abych si zajistila, že budou druzí mít důvod mě milovat.

Není divu, že z tohoto vnitřního sebepojetí vznikají obrovské nároky na druhé, protože chybějící vnitřní pocit sebehodnoty nemůže být z vnějšku nikdy uspokojen. A druzí ani nejsou schopni tyto nároky trvale uspokojovat. Ani to není jejich povinností. Naopak začnou se dříve nebo později cítit pod tlakem těchto nároků a budou hledat únikovou cestu ven. Někdy k milence, někdy do nemoci, někdy …

Zkrátka dnešní doba nás vede nesmlouvavě k tomu, abychom si uvědomili, kde ve svém životě jsme v rozporu se svojí vnitřní pravdou, kde jsme se na své životní cestě ztratili, kde v našem životě bojujeme a s kým, kde se v nás samých střetávají různé protichůdné síly, které spouští strach, vedou do úzkosti a odporu, oslabují nás a brání v cestě vpřed. Kde přebíráme zodpovědnost za druhé, která nám nepřísluší. Kde se zaměřujeme na druhé, abychom se nemuseli zabývat svými programy, strachy, svým životem.

Toto vše potřebujeme v sobě samých uvést opět do harmonie a rovnováhy. Najít ztracené části sebe sama a znovu je integrovat. Propojit v sobě ženský a mužský princip v tvůrčí spolupráci. Najít opětovné spojení s matkou Zemí a kráčet dál duchem přítomní a tvořit v souladu s celkem.

Opět v sobě probudit „nevinnou“ dětskou radost a zvídavost a zároveň převzít plnou lidskou zodpovědnost bez obviňování druhých za své vlastní nezdary. A to vše v pokoře, že existuje něco většího, co nás přesahuje. Opět důvěřovat. Abychom se stali lidským tvůrčím kanálem, potřebujeme cítit propojení se zemí, i s velkým Duchem v nás i kolem nás. A k tomu nám dopomáhej bůh.

Krok za krokem se otevírat novým představám a tvořit nový svět.

Ať nás doprovází vděčnost, soucit, odpuštění, pokora, pochopení a srdnatost. Tak se staň.