ZÁZRAKY SE DĚJÍ

I náročné situace mohou být požehnáním a můžeme se cítit obohaceni.

V posledních týdnech procházím intenzivním obdobím, které mě vede do velké hloubky vnímání a prožívání. A prohlubuje pocit pokory.

Válka na Ukrajině jde mimo moji každodenní pozornost, i když Ukrajinu podporuji alespoň finančně. Do mého života vstoupila jiná událost. Začátkem roku mamince zjistili velký nádor na mozku a odvezli ji do nemocnice. Operace v 85 letech byla velmi riskantní, ale nakonec jsme se s doktory dohodli, že operovat budou.

Považuji za velmi necitlivé, když se staří lidé zachraňují za každou cenu, aniž by se bral ohled na cestu duše. Někdy je na místě maximáně podpořit život a pomoci člověku, aby opět nabral sílu a jindy je potřeba dotyčného pustit a pomoci mu přejít na druhý břeh v lásce a smíření.

Mamka v sobě měla velikou touhu žít. Její duše ještě odejít nechtěla. I když se tato velká změna v jejím životě odehrála nečekaně a bylo potřeba vzhledem k dalším okolnostem reagovat flexibilně a rychle, dostávalo se jí velké odborné i láskyplné podpory lékařů i rodiny.

Kromě péče o maminku, bylo potřeba se postarat o 91 letého tatínka s Alzheimerovou nemocí. V péči o rodiče jsem se střídala se svými dvěma sourozenci. Čas jsem si dělila mezi rodinné podnikání, vlastní rodinu ve Slaném a pečující pobyty v Pardubicích.

Byla jsem překvapena, jak takto náročná situace může přinášet okamžiky stavů blaženosti, povznášející pocity, příležitosti k osobnímu růstu, intenzivní pocity vděčnosti. Bylo však nutné přepnout do „jiného režimu“ a dívat se očima lásky.

Vždy několik dní za sebou jsem bydlela se svým tátou, kterého jsem už jako dítě velmi milovala a také cítila jeho lásku ke mně. Najednou jsem viděla, jak ten silný a schopný muž, kterého jsem si vždy vážila, ztrácí síly. Jak se jeho fyzické tělo postupně vytrácí a on se přirozeně čím dál více noří do svého vnitřního světa a spojuje se s duchovní podstatou.

Večer, když jsme šli spát a popřáli si dobrou noc, jsem ho ještě dlouhou dobu pozorovala a cítila, jak je š´tastný, že tam není sám, že jsme ho neopustili. Jeho slova před usnutím: „To jsem rád, že jsme tady spolu“, „Hlavně, že se máme rádi“, „Je mi dobře“, … mě dojímala. Mé srdce se otevíralo dokořán, po tvářích mi tekly slzy vděčnosti, požehnání a obohacení.

Cítila jsem obrovskou vděčnost za tyto nádherné okamžiky a nikdy na ně nezapomenu.

Ne, nebylo lehké starat se o takto nemocné rodiče a navíc být vždy znovu a znovu mimo svůj vlastní domov a bez vlastní rodiny. Přesto se cítím velmi obohacena. 

Táta je sice už velmi slabý, má už několik let Alzheimera a jeho stav vyžaduje 24 hodin péči, ale všechny své děti i další příbuzné si stále pamatuje i jménem. Je to muž, který ztrácí svoji sílu, osobní hrdost si však zachoval. Je smířený, vyzařuje z něho klid, o vše požádá a za vše poděkuje. Zůstal férovým chlapem a džentlmenem, i když ho každý pohyb stojí velké úsilí.

Když jsem se ho zeptala, jak vnímá svůj život, tak mi odpověděl, že ho vnímá jako dobrý život. Svoji ženu i všechny své děti má stále rád. Práce, ve které byl velmi dobrý, ho bavila.

S maminkou je to trochu jiný příběh. Na rozdíl od klidného taťky, ona je velmi energická žena, někdy ne úplně emocionálně vyrovnaná. Během svého života jsem si musela rozpustit některé získané vzorce nebo poléčit emocionální rány z dětství, které souvisely právě s mámou.

Časem jsem pochopila, že mé dětství (včetně zažitého zranění) souvisí s mým posláním. Tím jsem se vnitřně uvolnila a osvobodila. 

Dnes se dívám na svoji mámu úplně jinýma očima a vidím hodnoty, které jsem dříve skrze svá vnitřní zranění nebyla schopna vidět a ocenit. Vidím její velké srdce a její vnitřní sílu. Vidím mladou ženu, která žila v úplně jiných podmínkách než my v současnosti a přesto zvládala 3 malé děti, které přišly velmi rychle po sobě. A to vše bez babiček a daleko od svých sourozenců a příbuzných. Není divu, že se mi nedostávalo tolik pozornosti, kolik jsem jako dítě potřebovala. Apod.

Nyní je jí 85 let, v létě 86. Ještě před pár měsíci jezdila autem, pracovala na zahrádce. starala se o domácnost a o nemocného manžela s Alzheimerem. Přes všechny těžkosti jsem cítila, jak mezi mými rodiči stále proudí láska. Vnoučata i pravnoučata ji rády navštěvují.

Při pohledu do jejich očí vidím hodně dobroty a to její dobré srdce. Fascinuje mě její touha žít a vnitřní síla. Je to pár dní, co jí pustili z nemocnice z geriatrie, a tak je pocopitelné, že ještě nemá dost sil, ale je pro mě příkladem toho, že životní sílu je možné aktivovat v jakémkoli věku, v jakékoli situaci. 

Moje maminka je pro mě živoucím důkazem toho, že ZÁZRAKY SE DĚJÍ.

Je pár týdnů po náročné operaci mozku a už chodí, naučila se znovu mluvit. Neuvěřitelné !

Během péče o maminku se mi otevřela ještě nějaká stará témata, která jsem s láskou objala a rozpustila. Jsem za toto náročné období vděčná. Otevřelo se mi moje srdce dokořán. A na moji mámu i tátu hledím s láskou, úctou, obdivem a respektem.

S respektem k jejich životnímu příběhu, k jejich síle i k jejich zranitelnosti i lidské nedokonalosti. S vděčností za lásku, která mezi námi proudí, a kterou jsem dříve často skrze svá zranění neviděla.

Cítím se požehnaná. Děkuji.

MILUJI ŽIVOT.